| Antoine Watteau | |
|---|---|
 Watteau v roce 1721 na portrétu od Rosalby Carriery | |
| Rodné jméno | Jean-Antoine Watteau |
| Narození | 10. října 1684 Valenciennes |
| Úmrtí | 18. července 1721 (ve věku 36 let) Nogent-sur-Marne |
| Příčina úmrtí | tuberkulóza |
| Národnost | Francouz |
| Povolání | malíř |
| Hnutí | rokoko |
| Významná díla | Nalodění na Kythéru, Pierot (Gilles), Gersaintův vývěsní štít |
| Mecenáši | Pierre Crozat, François Gersaint, hrabě Anne Claude de Caylus |
| Ovlivněný | Giorgione, Rubens, Philips Wouwerman |
| Vliv na | François Boucher, Fragonard, Ingres |
| Ocenění | člen Královské akademie malířství a sochařství |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jean-Antoine Watteau (10. říjen 1684, Valenciennes, Francie – 18. červenec 1721, Nogent-sur-Marne) byl francouzský malíř považovaný za prvního z mistrů rokoka.
Přesný den narození neznáme, 10. říjen 1684 je dnem křtu. Jeho rodiště bylo valonské, teprve roku 1678 na základě míru v Nijmegen připadlo Valenciennes Francii. Watteauův otec Jean Philippe byl tesař a pokrývač.[1] Protože Watteau projevoval kreslířský talent, umožnili mu asi od roku 1695 rodiče školení u místního malíře Jacquese Alberte Gérina. V rodném městě měl možnost zhlédnout obrazy Petra Paula Rubense, pod jehož vlivem tvořil po celý život.
Asi v roce 1702, když Gérin zemřel, odešel Watteau do Paříže.[2] Zaměstnal ho zde jistý malíř a obchodník s uměním, který měl krám na mostě Notre-Dame, pravděpodobně Étienne Desrais. Watteau pro něj pořizoval kopie obrazů nizozemských malířů. Asi v roce 1704 začal spolupracovat s malířem divadelních dekorací Claudem Gillotem, u kterého zároveň bydlel. Malíři se však brzy názorově rozešli.
Asi roku 1707 se Watteau nechal zaměstnat v ateliéru dekoratéra a malíře arabesek Claude Audrana III. Audran měl titul královského malíře a správce Lucemburského paláce. Watteau se podílel na jeho výzdobě a studoval zde soubor Rubensových maleb v medicejské galerii. Roku 1709 se zúčastnil soutěže Prix de Rome, vypsané Královskou akademií malířství a sochařství (Académie royale de peinture et sculpture). Získal až druhou cenu, a tudíž nemohl odjet do Říma na stipendijní pobyt spojený s první cenou, jak plánoval.
Do rodného Valenciennes odcestoval v září 1710. Zde se seznámil s libretistou a sběratelem obrazů Antoinem de Laroque. Začátkem roku 1710 se Watteau rozhodl vrátit do Paříže. Bydlel u sklářského mistra Pierra Sirois, který se stal jeho prvním agentem. Značný vzestup prestiže přinesl Watteauovi rok 1712, kdy byl přijat za člena Akademie. Podmínkou bylo, že Akademii daruje dílo, jehož námět si mohl sám zvolit. Watteau byl akademiky každoročně o toto dílo písemně urgován. Až když mu byla pod hrozbou vyloučení v roce 1717 uložena poslední, šestiměsíční lhůta, dodal v srpnu téhož roku obraz Nalodění na Kythéru. Následně se také zúčastnil jediných dvou zasedání Akademie.
V červnu 1715 ho navštívil švédský diplomat a propagátor francouzské kultury ve Švédsku Carl Gustaf Tessin. Od téhož roku se datují jeho styky s finančníkem a sběratelem obrazů Pierrem Crozatem. Watteau maloval na základě jeho objednávek a do roku 1718 bydlel střídavě v jeho domě v Rue de Richelieu a na venkovském statku v Montmorency. Koncem roku 1716 představil Crozat v Paříži Watteauovi italského malíře Sebastiana Ricci, švagra benátské malířky Rosalby Carriery. Watteau její pastely obdivoval, Carriera později malíře portrétovala.
Od konce roku 1718 do září 1719 bydlel Watteau spolu s malířem Nicolasem Vleughelsem v ulici Fossés Saint-Victor v domě synovce malíře Charlese Le Bruna. Na podzim 1719 odcestoval do Londýna. Zde se seznámil s lékařem Richardem Meadem, pro kterého namaloval dva obrazy. Během pobytu v Londýně mu ve Valenciennes zemřel otec. Watteau již v té době trpěl tuberkulózou. Vzhledem ke zhoršujícímu se stavu se někdy v první polovině roku 1720 vrátil do Paříže. Ubytoval se u obchodníka s obrazy Françoise Gersainta, pro jehož obchod na mostě Notre-Dame namaloval vývěsní štít. V srpnu ho poprvé navštívila malířka Rosalba Carriera, druhá návštěva proběhla v únoru 1721. Během návštěv nakreslila dva Watteauovy portréty.
Na jaře 1721 zařídil jeho přítel, kanovník kostela Saint-Germain l'Auxerrois v Paříži, Watteauovi pobyt na venkově východně od Paříže, v Nogent-sur-Marne. Zde malíř 18. července 1721 zemřel.
Není známý rok, kdy se seznámili. Jullienne byl obchodníkem s obrazy a jejich sběratelem. Watteaua s ním pojilo blízké přátelství. V závěti mu odkázal velkou část svých kreseb. Jullienne chtěl Watteauvo dílo přiblížit veřejnosti a potenciálním zákazníkům. Proto po jeho smrti zadával předním rytcům provedení kopií malířových kreseb a olejomaleb. V letech 1727 a 1728 vydal 351 rytin podle Watteauových kreseb pod názvem Figures de différents caractères (Různá vyobrazení). V roce 1735 následovala kniha L'Œuvre d'Antoine Watteau (Dílo Antoine Watteaua) s dalšími 271 rytinami, tentokrát reprodukujícími i malby. Celé dílo nese název Recueil Jullienne (Julliennova sbírka). Pro všechny historiky umění, kteří se malířovým dílem zabývají, je to základní pramen výzkumu.
Odvrátil se od klasicistní tradice, která až do jeho doby ve Francii dominovala a byla symbolizována jménem Nicolase Poussina. Inspiraci našel v pozdním díle Rubensově a částečně na něj navázal i tematicky. Rozvinul námět nazývaný „fêtes galantes“ – galantní slavnosti. Watteaův svět, ve kterém hraje hlavní roli láska, je na první pohled hravý a rozmarný, ale zároveň vyjadřuje také určitou melancholii. Bratři Edmond a Jules Goncourtové charakterizovali jeho tvorbu následovně: Watteau obnovil rys půvabné krásy. V jeho umění se už nesetkáváme s antickým půvabem. Půvab Watteauových děl je půvabem o sobě. Je to onen nedefinovatelný dotek, který dodává ženám koketérie, roztomilosti a krásy, jež překonává pouhou krásu tělesnou. Jde o onu nepostižitelnou vlastnost, která způsobuje, že se linie jakoby usmívá, že se zdá, jako by forma měla duši a stávala se duchovým obrazem hmoty.[3] Ve svých olejomalbách vyjadřuje Watteau pomíjivost času. Náměty hledal v zámeckých zahradách i měšťanských salónech. Měl rád divadelní prostředí, zobrazoval oblíbené postavy italské komedie dell'arte. Stíral hranici mezi hrou a skutečností.
Značný význam má jeho dílo i pro dějiny módy doby rokoka a regentství, kdy po smrti Ludvíka XIV. vládl jeho synovec Filip II. Orleánský. Na několika obrazech např. zachytil volný splývavý plášť zvaný „contouche“ (kontuš), bohatě zřasený na zádech, který přišel do módy právě v této době.[4]
Obraz Mezzetin hraje klíčovou roli v dobrodružném příběhu s detektivními prvky pro děti a mládež – Společnost správných romantiků od Jiřího Hogana.[5] Obraz poskytne indicie pro vyluštění záhady. (Kytarista na obraze má totiž – na rozdíl od originálu – kromě dvou růžiček na botách namalovaný květ také na zápěstí).
Obrázky, zvuky či videa k tématu Antoine Watteau na Wikimedia Commons Galerie Antoine Watteau na Wikimedia Commons