| Charlie Parker | |
|---|---|
.jpg) Charlie Parker, Tommy Potter, Miles Davis, Max Roach, foto: William P. Gottlieb | |
| Základní informace | |
| Narození | 29. srpna 1920 Kansas City, Kansas, USA |
| Úmrtí | 12. března 1955 (34 let) New York, New York, USA |
| Příčina úmrtí | zápal plic, perforated ulcer a lobar pneumonia |
| Žánry | jazz, bebop |
| Povolání | saxofonista, skladatel |
| Nástroje | Alt saxofon, Tenor saxofon |
| Aktivní roky | 1937 – 1955 |
| Vydavatel | Verve |
| Členem skupiny | Howard McGhee Quintet |
| Ocenění | Grammy Award for Best Jazz Performance (1974) Cena Grammy za celoživotní dílo (1983) Cena Grammy za celoživotní dílo (1984) Síň slávy Grammy (1987) Síň slávy Grammy (1994) … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Chan Parker |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Charlie Parker (29. srpna 1920 Kansas City, Kansas, USA – 12. března 1955 New York, USA), známý též jako „Bird“ či „Yardbird“, byl americký jazzový saxofonista a skladatel, který stál u zrodu bebopu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších jazzových hudebníků a skladatelů všech dob. Jeho neotřelý přístup k melodii, rytmu a harmonii měl obrovský vliv na jeho současníky. Některé z jeho skladeb jako například Billie’s Bounce, Antropology, Ornitology nebo Confirmation patří mezi jazzové standardy.
Šlo o umělce, který představoval ikonu subkultury hipsterů a později i beatnické generace, zosobňoval pojetí jazzového muzikanta jako nesmlouvavého umělce a intelektuála.
Přezdívku „Yardbird“ získal na začátku své kariéry a její zkrácená podoba „Bird“ mu pak zůstala až do konce života. Obě varianty se staly inspirací pro názvy různých jeho skladeb nebo alb jako například Yardbird Suite, Ornitology či Bird of Paradise. Ohledně původu jeho přezdívky kolují dvě historky: První tvrdí, že prostě žil „volně jako pták“ („free as a bird“ v originále). Druhá popisuje příhodu, která se stala na turné s Jayem McShannem, kdy při jízdě autem nešťastnou náhodou srazili kuře („yardbird“ je americký slangový výraz pro kuře). Prý tehdy donutil řidiče zastavit a mrtvé kuře si vzal s sebou domů, aby mu ho jeho domácí uvařila k večeři.[1]
Narodil se 29. srpna 1920 jako jediné dítě Charlese a Addie Parkerových v Kansas City ve státě Kansas, vyrůstal ovšem v Kansas City v Missouri. Od září 1934 zde navštěvoval Lincoln High School.[2] V prosinci 1935 však střední školu opustil, aby se věnoval výhradně hudební kariéře.
Jako dítě nevykazoval žádné známky zvláštního hudebního talentu. Jeho otec Charles byl alkoholik a doma se příliš nezdržoval, přesto jej zřejmě po hudební stránce ovlivnil, jelikož nějaký čas působil jako pianista, tanečník a zpěvák známého kabaretu T.O.B.A. Jeho matka Addie pracovala po nocích na místní pobočce Western Union. Na jeho budoucí hudební kariéru měl však největší vliv jeden mladý trombonista, který ho naučil základům improvizace.
Na saxofon začal hrát v jedenácti letech, ve čtrnácti se pak přidal ke školní kapele.
Na začátku roku 1936 se údajně zúčastnil improvizační soutěže, kde po něm bubeník Jo Jones hodil činel, protože nemohl jeho hraní vystát.[3] Jones však v početných rozhovorech tento incident za celý svůj život nikdy nezmínil.
V té době začal cvičit s ohromnou pílí a odhodláním, naučil se blues, standard „Cherokee“ a „Rhythm Changes“ ve všech dvanácti tóninách. Tak ovládl umění improvizace a začal rozvíjet některé prvky pozdějšího bebopu. V jednom rozhovoru s Paulem Desmondem uvedl, že tehdy cvičil až patnáct hodin denně.[4]
V Kansas City působila seskupení Counta Basieho a Bennieho Motena, která Parkera nepochybně ovlivnila. Hrál s místními jazzovými kapelami po lokálních klubech, v sedmnácti letech se pak přidal ke Kansas City Bandu Bustera Smithe.
Jeho vůbec první nahrávka vznikla v roce 1940 a stalo se tak s kapelou pianisty Jay McShanna, v níž s krátkou přestávkou působil od roku 1938.[5] Koncertovali v Chicagu, na jihozápadě Spojených států i v New Yorku. Už na těchto prvních nahrávkách je patrné Parkerovo výjimečné improvizační nadání.[6]
V roce 1939 poprvé navštívil New York, meku všech jazzmanů, a zůstal zde téměř rok. Pracoval mimo jiné i jako umývač nádobí v Jimmie's Chicken Shack, kde hrával na piano Art Tatum. Jako profesionální muzikant si vydělával jen sporadicky, hojně se však účastnil místních jam sessions. Jak později uvedl, brzy mu začal vadit určitý stereotyp změn v improvizacích a chtěl hrát něco jiného, i když se mu to zpočátku nedařilo: „Nepřestával jsem myslet na to, že tady musí být i něco jiného... Občas jsem to i zaslechl, ale zahrát jsem to nedokázal.“ Až jednou při jam session s kytaristou Biddy Fleetem se to při skladbě Cherokee povedlo – Parker použil vyšší intervaly akordu jako melodickou linku, podtrhl to odpovídajícími změnami a zjistil, že to, co „občas zaslechl“ dokáže konečně i zahrát.[6]
V roce 1942 se zúčastnil jam session v newyorském Harlemu, kde se poprvé setkal s nadějnými jazzovými muzikanty, jako byl pianista Thelonious Monk, trumpetista Dizzy Gillespie, kytarista Charlie Christian nebo bubeník Kenny Clarke.
Roku 1943 se na rok připojil k Earl Hines' Bandu, kde mimo jiné hrál i Dizzy Gillespie. Tato formace se pak stala základem bandu Billyho Eckstina. Obě uskupení představovala vrchol nové jazzové scény.
Významný zlom přišel v roce 1945, kdy vedl svoji vlastní kapelu a nahrál sérii skladeb včetně Salt Peanuts nebo Show 'Nuff, které definovaly nový druh jazzové muziky. Na konci roku 1945 se vydal společně s Gillespiem do Kalifornie. Jejich pobyt však skončil katastrofálně. Západní publikum nenašlo v bebopu zalíbení, s Gillespiem se neustále hádal a on sám nakonec upadl do problémů s drogami a alkoholem. V červenci 1946 se nervově zhroutil a musel být na sedm měsíců hospitalizován v kalifornské Camarillo State Hospital. Závislost na heroinu u něho údajně vznikla následkem podávání morfinu, když se ještě jako dospívající léčil z následků autonehody. Abstinenční příznaky pak často kompenzoval alkoholem. Oba tyto návyky se bezpochyby podepsaly na jeho zdravotním stavu a přispěly k jeho předčasné smrti.
Po propuštění z nemocnice se rychle „vrátil do formy“. Odjel zpět do New Yorku, kde společně s bubeníkem Maxem Roachem, trumpetistou Milesem Davisem, pianistou Dukem Jordanem a kontrabasistou Tommy Potterem založili jazzový quintet. V roce 1947 také nahrál svá nejznámější alba jako Night in Tunisia nebo Yardbird Suite.[6] V této době byl nejvlivnějším a nejproslulejším jazzovým muzikantem. Jeho jazzový vzestup však ostře kontrastoval s osobním úpadkem spojeným se závislostí na heroinu a alkoholu. Přesto dokázal v letech 1947 až 1951 sám nebo s kapelou odehrát mnoho koncertů v klubech, rozhlasových stanicích i jinde a v roce 1949 podnikl úspěšné turné po Evropě.
V červenci 1951 přišel kvůli problémům s drogami o povolení hrát v centru města, a tak se musel na nějakou dobu uchýlit na periferii. Hrál jen příležitostně, měl dluhy, jeho psychický i fyzický stav se zhoršoval. V roce 1954 se dvakrát pokusil o sebevraždu.[6] Poslední veřejný koncert odehrál 5. května 1955 v newyorském klubu Birdland, později pojmenovaném na jeho počest. V depresi a s podlomeným zdravím našel útočiště v bytě jazzové patronky baronky Nicy de Konigswater, kde 12. května 1955 zemřel, údajně na zápal plic a komplikace spojené s krvácejícím vředem.
Přežily ho obě jeho ženy, zákonná manželka Doris i partnerka Chan, a zanechal po sobě syna Bairda. Nevlastní dcera Kim se také věnuje hudbě. Osudy jeho nejbližších popisuje Chan Parker ve své autobiografii My Life in E Flat.
Sehrál zásadní roli ve vývoji bebopu, formy jazzu charakterizované spíše svižným tempem a improvizacemi než melodií. Jeho kompoziční styl charakterizují rychlé přechody od již existujících forem a standardů k originálním melodiím. Typickými příklady mohou být skladby Ornithology (How High The Moon) nebo Yardbird Suite (What Price Love). Nejednalo se sice o nic, co by se již dříve v jazzu neobjevilo, ale v bebopu šlo o zásadní, charakteristický prvek.
Jeho pojetí harmonie lze považovat za revoluční. Jeho tonální repertoár zahrnoval akordy nonové, undecimové a tercdecimové, rychle implikované akordy disharmonické a nové varianty změněných akordů a akordových substitucí. Jeho hudební barvu lze popsat jako čistou a pronikavou, ale zároveň i jemnou a tklivou u balad.
Nahrávky jako Ko-Ko, Kim, Leap Frog a další svědčí o Parkerově výborné virtuózní technice a složitých melodických linkách, stejně tak ale patřil i mezi velikány bluesové hry. Jeho bluesová improvizace v Parker’s Mood představuje jednu z nejpůsobivějších nahrávek v dějinách jazzu.
V různých obdobích spojoval jazz s prvky dalších hudebních stylů od klasiky po hudbu latinskoamerickou; v tom ho pak mnozí následovali.
Nahrával pro tři hudební vydavatelství: Savoy, Dial a Verve.
Období u Savoy a Dial mapují kompletní soubory nahrávek The Complete Savoy Sessions, Charlie Parker on Dial, Complete Charlie Parker on Dial a The Complete Savoy & Dial Master Takes. Nahrávky pro Verve vyšly jako Bird: The Complete Charlie Parker on Verve a The Complete Verve Master Takes.
|
|
|
Obrázky, zvuky či videa k tématu Charlie Parker na Wikimedia Commons 