Demokracie podle de Tocquevillea a její popis je založen na osobní zkušenosti myslitele s americkou a francouzskou formou demokratického zřízení, kdy popsal základní charakteristiky, tedy výhody a nevýhody demokracie oproti monarchické vládě.
Francouzský sociolog Alexis de Tocqueville byl prvním, kdož popsal soustavně rozdíly mezi demokratickými a monarchistickými společnostmi. Za jeho pobytu ve Spojených státech v letech 1831–1832 analyzoval americký demokratický model, který popsal ve své dvoudílné knize Demokracie v Americe (I. díl: 1835, II. díl: 1840). V ní nastínil zásady fungování amerického demokratického zřízení, její ústavní pořádek, ale především provedl rozbor dopadu demokracie na chování a myšlení jedinců a fungování institucí.
De Tocqueville popisuje demokracii ve dvojím slova smyslu. V užším pojetí je pro něj demokracie systémem zastupitelské formy vlády lidu, v širším smyslu, který je důležitější, pak formou sociální demokracie, tzn. stavem společnosti, kde je rozhodující nadvláda všeobecné rovnosti životních podmínek. Ovšem demokratická revoluce, která se již tehdy odehrála v USA a přelila se do Evropy, není pro de Tocquevilla tím nejlepším. Aristokracie totiž i přes své nevýhody, které sám spatřuje např. v asymetrickém postavení vladaře a šlechtického stavu na straně jedné a poddaného lidu na druhé straně, má i své klady. Zde je možné uvést to, že panovník nebývá nakloněn vládě tyranie, šlechta pečuje v pastýřském duchu o prostý lid. Tito poddaní přijímají svou podřízenost a obě sociální třídy cítí vzájemný respekt a akceptují se. Navíc aristokratické zřízení podporuje vyniknutí výjimečných charakterů a osobností, z nichž prýští velký duch, vášně i činy.[1] Aristokracie vytváří syntézu antagonistických stavů: bohatství a chudoby, moci a bezmoci, vzdělání a nevzdělanosti.[2]
Naopak demokracie ze své podstaty tyto extrémy průměruje a zmírňuje: žádné přehnané vášně, žádné osobnosti, intenzivní city. Upřednostňovány jsou průměrné charaktery, klid, spořádanost či mírný blahobyt pro všechny.[3]
Transformace monarchie v demokracii je nahodilá a doprovázená intelektuálním (hodnotovým) zmatkem. De facto se tento přerod ve Francii odehrává jen na bázi společnosti, kdy zákony, představy a morálka doposud zachovávají aristokratický charakter. Společnost má tedy navenek demokratický řád, ale chybí jí hodnoty, které by měly usměrňovat a napravovat charakter.[4] Takové demokratické zřízení je v podstatě slabé, bez velkých vášní a osobností, lid pozbývá úcty k autoritám, bohatí soupeří s chudými o moc. Chudí si mimoto podrželi nevzdělanost od svých předků, ale bohužel ztratili zbytky ctnosti.[5]
Alexis de Tocqueville si všiml, že ve Spojených státech je nejdůležitějším principem ve struktuře společnosti pravidlo svrchovanosti lidu. To je aplikováno ve všech třech mocích – výkonné, zákonodárné a soudní, což také odráží jeho citát:
„ | Lid vládne americkému světu jako Bůh vesmíru. | “ |
— Alexis de Tocqueville Demokracie v Americe (2000), Praha: Academia, s. 16. |
Pro americkou společnost z takového demokratického zřízení plynou jak pozitiva, tak i negativa:
Obecnou výhradou de Tocquevilla vůči demokracii je to, že demokratický řád potlačuje svobody ve jménu rovnosti.[13]
Demokratický despotismus tak mírovými prostředky fakticky vede k větší občanské konformitě, než je tomu u absolutní monarchie.[14]
De Tocqueville se domnívá, že demokracie jako „rovnost podmínek“ je nevyhnutelným údělem moderního člověka.
Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti životních podmínek, ale závisí na nich, zda je:
„ | ...rovnost dovede k otroctví nebo ke svobodě, ke vzdělanosti nebo barbarství, k blahobytu nebo bídě. | “ |
— Alexis de Tocqueville Demokracie v Americe (2000), Praha: Academia, s. 599. |