Dmuchavka je jednoduchý nástroj pro získání ostrého, horkého plamene. Jedná se o trubku, která je na jednom konci opatřená náústkem a na druhém tryskou. Používá se vždy v kombinaci s ohněm, třeba kahanem nebo svíčkou. Představuje nástroj pro získání plamene o vysoké teplotě, jenž může být oxidační nebo redukční. Do plamene hořáku, který sám o sobě není dostatečně horký, se dmuchavkou vhání proud vzduchu, tomuto vhánění vzduchu se říká dmuchání. Vzniká plamenný jazýček o teplotě až 1500 °C, jenž lze usměrnit na požadované místo.

Lidé používali dmuchavku již ve starověku. Tehdy to byl nástroj, který našel uplatnění mezi řemeslníky. Při pájení ji využívali zlatníci a stříbrníci, kromě nich ji využívali i skláři. Ze starého Egypta se dochovalo zobrazení zlatníka pracujícího s dmuchavkou, zdobí stěnu hrobky v Sakkáře a odborníci ho datují do období kolem roku 2400 př. n. l.

Od druhé poloviny 17. století začala dmuchavka získávat uplatnění v oblasti vznikající chemie. Stala se klíčovým nástrojem při suché analýze, o jejíž důkladné rozpracování se mezi jinými zasloužil především švédský vědec Johann Gottlieb Gahn. Dmuchavku využívali nejenom chemici, ale i mineralogové, prospektoři a hutníci až do 20. století. S rozvojem moderních analytických metod se dmuchavka přestala používat a upadla v zapomnění.

Mezi nejdůležitější zkoušky pomocí dmuchavky patří zjišťování tavitelnosti a zbarvení plamene, vytváření barevných náletů na dřevěném uhlí či sádrové destičce, barevných perel, redukování korálků čistého kovu a další.

• Páječka

• Getman F. H. (1899): The Elements of Blowpipe Analysis.- The Macmillan Company, New York.
• Hons R. (2014): Dmuchavka – klasická pomůcka.- Minerál XXII/5, 70-76.
• Ježek, J., Marek, C. M. J. (1923): Určování nerostů suchou cestou a jednoduchými zkouškami na mokré cestě.- Prokop, Příbram.
• Pilipenko, P. P., Kalinin, P. V. (1947): Opredělilitěl miněralov při pomošči pajalnoj trubky.- Gosgeolizdat, Moskva.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dmuchavka na Wikimedia Commons