Elliott Erwitt | |
---|---|
Elliott Erwitt (22. května 2014) | |
Rodné jméno | Elio Romano Ervitz |
Narození | 26. července 1928 Neuilly-sur-Seine nebo Paříž |
Úmrtí | 30. listopadu 2023 (ve věku 95 let) Manhattan |
Alma mater | Nová škola Los Angeles City College |
Povolání | fotograf, fotoreportér, novinář a filmový režisér |
Ocenění | Cena Lucie (2007) |
Webová stránka | www |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Elliott Erwitt (26. července 1928 Paříž, Francie – 29. listopadu 2023)[1] byl americký reklamní a dokumentární fotograf francouzského původu. Byl známý svými černobílými snímky ironických a absurdních situací z každodenního života ve stylu „rozhodujícího okamžiku“ mistra Henriho Cartier-Bressona. Svého času působil jako prezident a viceprezident agentury Magnum Photos.
Narodil se 26. července 1928 v Paříži do přistěhovalecké rodiny ruských Židů Eugenii a Borisi Erwitzovým, kteří se brzy přestěhovali do Itálie. V roce 1939, v jeho deseti letech, Erwittova rodina emigrovala do Spojených států.[2][3] Erwitt vystudoval fotografii a film na univerzitě Los Angeles City College a New School for Social Research, své vzdělání dokončil v roce 1950. V roce 1951 byl povolán do armády a propuštěn v roce 1953.
Jsem zároveň amatérský i profesionální fotograf.[4]Elliot Erwitt, 2012
V 50. letech Erwitt sloužil jako asistent fotografa v United States Army při operacích dislokovaných ve Francii a v Německu. Erwitta velmi ovlivnilo setkání s významnými fotografy jako byli Edward Steichen, Robert Capa a Roy Stryker. Stryker, bývalý ředitel fotografického oddělení společnosti Farm Security Administration, zaměstnal Erwitta na fotografickém projektu pro firmu Standard Oil Company. Erwitt pak zahájil kariéru nezávislého fotografa, pracoval pro magazíny jako například Collier's, Look, Life a Holiday. Vstup do agentury Magnum Photos v roce 1953 mu umožnil realizovat fotografické projekty po celém světě.[5]
Znovu a znovu na svých fotografiích dokumentoval i společensko-politické události, jako byla návštěva Richarda Nixona v Sovětském svazu v roce 1959,[6] státní pohřeb Johna F. Kennedyho v roce 1963[7] nebo inaugurace Baracka Obamy v roce 2009.[8]
Jedním z mnoha subjektů, které ve své amatérské i profesionální tvorbě často fotografoval, byli psi: objevili se tematicky ve čtyřech jeho publikacích: Son of Bitch (1974), Dog Dogs (1998), Woof (2005) a Elliott Erwitt's Dogs (2008).[9]
Fotografuji psy rád, protože jim to nevadí a nechtějí ode mne fotografii.[4]Elliot Erwitt, 2012
Erwitt vytvořil alter ego, baret oblékajícího a domýšlivého „André S. Solidor“ (což je zkratka ass = „zadek“) – „současného umělce z jedné z francouzských kolonií v Karibiku, zapomněl jsem z které“ – aby mohl „ satirizovat podivné excesy současné fotografie." Jeho dílo vyšlo knižně, The Art of André S. Solidor (2009), a bylo vystaveno v roce 2011 v Paul Smith Gallery v Londýně.[9][10]
Ani všechna technika na světě neodčiní neschopnost všímat si.[11]Elliot Erwitt
Získal medaili Centenary Medal společnosti Royal Photographic Society a v roce 2002 získal cenu Honorary Fellowship (HonFRPS) za svůj přínos umění fotografie.[12] V roce 1996 získal čestné stipendium Royal Photographic Society[13] a v roce 2011 cenu International Center for Photography v kategorii za celoživotní dílo.[14]
Od 70. let věnoval hodně své energie filmu. Mezi jeho celovečerní filmy, televizní reklamy a dokumentární filmy patří například „Arthur Penn: the Director“ (1970), Beauty Knows No Pain (1971), Red, White and Bluegrass (1973) a oceněný film Glassmakers of Herat, Afghanistan (1977). Byl také oceněn jako kameraman „Gimme Shelter“ (1970), fotograf filmu Bob Dylan: No Direction Home (2005) a poskytl fotografie pro Get Yer Ya Ya's Out (2009).[15]
Kolekce Erwittových filmů byla promítnuta v roce 2011 jako speciální součást festivalu DocNYC s názvem An Evening with Elliott Erwitt. Erwitt působil také v dokumentárním filmu, který se objevil na témže festivalu s názvem Elliott Erwitt: I Bark at Dogs v režii Douglase Sloana.[16]
V říjnu 2020 se Erwitt spojil se společností Phil Ropy pro digitální sběratelské karty a vytvořil kartu ke zvýšení povědomí o reakci Project HOPE na COVID-19. Obrázek na kartě ukazuje pár lékařských gumových rukavic jako připomínku toho, jak jsou zdravotničtí pracovníci vystaveni nebezpečí, a jako narážku na logo projektu HOPE.[17] Výtěžek z prodeje karty je přerozdělován organizaci.[18][19]
Elliott Erwitt zemřel 29. listopadu 2023 ve věku 95 let.[1]
Erwittovo dílo se nachází v následujících stálých sbírkách: