Bononcini se narodil v Modeně jako nejstarší ze tří synů houslisty a hudebního skladatele Giovanni Marii Bononciniho (1642–1678). Hudebníkem a skladatelem se stal i jeho bratr Antonio Maria Bononcini. V osmi letech osiřel a i se svým bratrem Antoniem se stal žákem hudební školy při basilice San Petronio v Bologni, kterou vedl skladatel Giovanni Paolo Colonna.
Karikatura skladatele od Piera Ghezziho
V roce 1685, ve věku 15 let, publikoval tři sbírky instrumentálních skladeb (dvě z nich zkomponoval již ve třinácti letech). 30. května 1686 byl přijat za člena prestižní Boloňské filharmonické akademie (Accademia Filarmonica di Bologna), stal se členem orchestru a zpěvákem v basilice San Petronio. V krátké době publikoval další sbírky instrumentálních skladeb a zkomponoval dvě oratoria pro Bolognu a Modenu.
V letech 1687–1691 byl kapelníkem v kostele San Giovanni in Monte v Bologni, pro který zkomponoval řadu mší pro dva sbory, které byly publikovány v roce 1688 jako jeho op. 7. V roce 1690 pak složil další oratorium pro Modenu. Nějaký čas strávil v Miláně a v roce 1691 věnoval sbírku vokálních duet op. 8 císaři Leopoldu I. a hrál v orchestru kardinála Benedetto Pamphili.
V témže roce se přestěhoval do Říma a vstoupil do služeb vévody Filipa II. Colonny, mecenáše a patrona umělců. Pro vévodu vytvořil v letech 1692–1696 šest serenád, oratorium a tři až pět oper včetně velmi úspěšné Xerse (1694). Jiná úspěšná opera, Il trionfo di Camilla, vznikla na objednávku Colonnova bratrance, španělského místokrále v Neapoli Luigi della Cerda. Bononcini se stal členem dvou exklusivních římských uměleckých společností: hudební Accademia Nazionale di Santa Cecilia a literární Accademia degli Arcadi. Přibližně v této době napsal hudebník a básník Giuseppe Valentini sonet na oslavu Bononciniho pedagogických schopností.
Po smrti Colonnovy manželky v srpnu 1697, Bononcini opustil Řím a odešel do Vídně, kde vstoupil do služeb císaře Leopolda I. Jednak získal vyšší plat a jednak se stal oblíbeným skladatelem následníka trůnu Josefa I. Habsburského. Po vypuknutí války o španělské dědictví odjel do Berlína ke dvoru pruské královny Žofie Šarloty Hannoverské a stal se jejím oblíbeným skladatelem. S úspěchem uvedl v Berlíně nové opery Cefalo a Poliferno a stal se známým a vyhledávaným skladatelem v celé Evropě.
V letech 1720–1732 žil v Londýně a o popularitu soutěžil s Georgem Friedrichem Händelem, který přišel do Londýna v roce 1712. Rivalita mezi oběma skladateli měla i politický podtext, neboť toryové podporovali Händela, zatímco whigové Bononciniho. Jejich souboj inspiroval básníka Johna Byroma k parafrázi dětské říkanky Tweedledum and Tweedledee. Bononcini se sice stal chráněncem Sarah Churchillové, vévodkyně z Marlborough, která vedla jeho obdivovatele, ale Händel získal na svou stranu více příznivců. Londýn opustil poté, co byl obviněn z plagiátorství. Údajně vydával madrigal Antonia Lottiho za své dílo.
Od roku 1733 žil v Paříži a komponoval hudbu pro veřejné koncerty Concert spirituel konané v paláci Tuileries. Závěr svého života strávil ve Vídni, kde měly premiéru i jeho poslední opery a císařovna Marie Terezie mu od 1. října 1742 poskytla důchod 50 zlatých měsíčně. Zemřel 9. července1747 a zanechal vdovu Margheritu Bollettiovou a čtyři děti.
Dílo
Rukopis opery Astianatte
Opery
Eraclea ovvero Il ratto delle Sabbine (pasticcio obsahující 20 Bononciniho árií,1692, Řím)
↑Martina Janková & Svatý Mikuláš [online]. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, 2017-12-05 [cit. 2017-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-24.
multimediální obsah na Commons
