| Jakub Arbes | |
|---|---|
 | |
| Narození | 12. června 1840 Smíchov  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 8. dubna 1914 (ve věku 73 let) Smíchov  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Hřbitov Malvazinky |
| Alma mater | České vysoké učení technické v Praze |
| Povolání | překladatel, novinář, autor sci-fi, spisovatel, politik a dramatik |
| Manžel(ka) | Josefína Rabochová (1843–1912) |
| Děti | Olga (1868–1940) Polyxena (1877–1960) Edgar a další 3 děti |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jakub Arbes (12. června 1840 Smíchov[1] – 8. dubna 1914 Smíchov)[2] byl český spisovatel, novinář a překladatel. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. V české literatuře zavedl žánr romaneta. Vedle romanet se zabýval i sociálním románem a studiemi o význačných osobnostech českého kulturního života. Byl i divadelním kritikem a po určitou dobu také dramaturgem Prozatímního divadla.[3]
Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese (1803–1881) a manželky Anny, rozené Winklerové (1804–1880), jako třetí ze čtyř dětí.[4][5] V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851–1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem.[6] Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. [7] Studoval i cizí jazyky – italštinu, francouzštinu, ruštinu, chorvatštinu a polštinu.[3] Na škole zůstal do roku 1859.[8] Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku (3 roky), ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. Od roku 1855 si Arbes psal deníky, ve kterých se objevovaly jeho první literární pokusy, zprvu psané německy. Později své básně zveřejňoval v časopisech. Od lyrické poezie postupně přecházel k satirickým a politickým veršům. Už na škole napsal v roce 1857 svůj první román Ďábel na skřipci, který vyšel až o deset let později. Na radu svého učitele Jana Nerudy pro tento literární útvar použil název romaneto.[3]
Dne 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil[9] s Josefinou (Josefou) Rabochovou (1843–1912), dcerou soustružníka Jana Rabocha.[10] Měli spolu šest dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě dcery. Již týden před svatbou se narodila první dcera,[11] která však brzy zemřela.[p 1] Dcera Olga (1868–1940) o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty.[12] Další dcera Polyxena (1877–1960) žila po sňatku v Berlíně. Syn Edgar zemřel v jedenácti letech.[13] Arbes jeho smrt popsal v románu Anděl míru a na jeho návrh vytvořil sochař Josef Strachovský postavu Anděla na rodinném hrobě Arbesových.[7][3]
Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 13 měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě (1873–1874).[14] Ještě před nástupem trestu se Arbesovi podařilo v roce 1873 vydat romaneto Svatý Xaverius. Ve vězení se setkal s Marií Červenkovou, která uklízela vězeňské cely a tajně zprostředkovávala Arbesovi poštu. Údajně mezi nimi vznikl intimní vztah. V srpnu 1874 Marie opustila své pracovní místo a odešla ke svým rodičům, kde v dubnu 1875 porodila nemanželskou dceru Marii Františku.[15] Po propuštění z vězení pracoval v Národních listech až do výpovědi v roce 1877, kterou pociťoval jako značnou osobní křivdu ze strany vydavatele Julia Grégra. Krátce pobyl v redakci staročeského časopisu Politik, ovšem i odtud byl propuštěn. V letech 1876–1879 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář.
Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek (1880–1881). Obdobných časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata, která se scházela v hospodě U svatého Tomáše.[16][3][7]
V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k Janu Nerudovi, kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl Karel Hynek Mácha, ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lori a vůbec jeho sexuální život.
Věnoval se i překladům. Přeložil spisy a články mnohých spisovatelů z různých zemí, mimo jiné moravského, německy píšícího spisovatele Sigmunda Kolische, dramatika Victoriena Sardoua, norského dramatika Henrika Ibsena, filozofa Voltaira a spisovatele Alfreda de Musseta. Z ruštiny překládal básně Michaila Lermontova.[3]
Je považován za zakladatele českého sociálního románu. Po roce 1878 napsal několik románů z dělnického prostředí, v nichž popsal existenční problémy dělníků a nelidské poměry v továrnách. Ze zamýšleného šestisvazkového románu o dělnictvu pak vyšel pouze první díl v roce 1883, nazvaný Štrajchpudlíci o útlaku tiskařských dělníků. Ke konci života se zabýval úvahami o sociální revoluci, které publikoval v roce 1892 pod pseudonymem J. Svoboda v článcích Z bojů o vykořenění lidské bídy a První sociální revoluce. [3]
Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s logickým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. K nejznámějším patří Svatý Xaverius. [17][7]
Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména Newtonův mozek a Poslední dnové lidstva) je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi.[18]
Jeho zásluhy o českou literaturu byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, dopisujícím členem byl zvolen 29. října 1890, řádným 30. listopadu 1901.[19]
V roce 1912 ovdověl.[15] Poslední léta žil v existenční nouzi, stále hůře viděl. Ke konci života své úvahy už jen diktoval dceři Olze, která se neprovdala a starala se o něj i po smrti matky. Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 na Smíchově (od roku 1922 součástí Prahy), kde bydlel v ulici Švédská čp. 1137/27.[20] Pohřben byl v rodinném hrobě na Malvazinkách.
Vytrvale se obíral Arbes divadlem a po celá desetiletí sbíral pečlivě pro naši divadelní historii materiál, z něhož pak sám hojně těžil do svých článků a monografií. Jeho pozůstalost je po té stránce bohatou studnicí pro počátky i mladý život našeho divadelnictví a bude lze z ní příštím historikům hojně vybírati; je dobře, že byla ze soukromého vlastnictví dcer Arbesových získána ministerstvem národní osvěty a uložena v Národním museu.
Zajímavost: Romaneto Poslední dnové lidstva převedla do podoby originální televizní inscenace s názvem Romanetto česká televizní režisérka Eva Sadková.
Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (Lumír, Světozor, Květy, …)
Dále se zachovalo velké množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H. Máchou a K. Sabinou.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakub Arbes na Wikimedia Commons Galerie Jakub Arbes na Wikimedia Commons
Autor Jakub Arbes ve Wikizdrojích
Osoba Jakub Arbes ve Wikicitátech
