Jan Zeyer | |
---|---|
Narození | 21. března 1847 Praha Rakouské císařství |
Úmrtí | 6. května 1903 (ve věku 56 let) Praha Rakousko-Uhersko |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Národnost | česká |
Vzdělání | Polytechnický ústav Království českého (České vysoké učení technické v Praze) |
Povolání | architekt, stavitel |
Manžel(ka) | Františka Švagrovská |
Děti | Jan Angelo Zeyer Alexander Zeyer |
Příbuzní | Julius Zeyer bratr August Švagrovský švagr |
Hnutí | neorenesance |
Významná díla | Dům čp. 1035/I. v ulici Karolíny Světlé, Dům Bohuslava Schnircha |
Mecenáš | August Švagrovský |
Ovlivněný | Andrea Palladio, Josef Zítek, Josef Niklas, Antonín Wiehl, česká renesance 16. století |
Vliv na | Osvald Polívka, Antonín Balšánek, Jan Koula, Jiří Stibral, Rudolf Kříženecký |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Zeyer (21. března 1847 Praha[1] – 6. května 1903 Praha[2]) byl český architekt a stavitel tvořící ve stylu novorenesance. Náleží ke generaci Národního divadla. V letech 1873–1880 spolupracoval na stavbách s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícím na tradici české renesance 16. století.[3] Jeho bratr byl básník Julius Zeyer, jeho syn byl malíř Jan Angelo Zeyer[4][5] a jeho švagrem byl mecenáš umění z Roudnice nad Labem August Švagrovský.[6] Zeyer působil též v oboru památkové péče, například jako člen Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy.[4][7]
Narodil se 21. března 1847 v Praze v pražské tesařské rodině. Jeho otec byl stavitel a tesařský mistr Jan Zeyer.[8] Umělecky byli zaměřeni i další členové Zeyerovy rodiny: bratr Julius byl významný český básník, jeho syn Jan Angelo Zeyer se stal malířem.[4] V letech 1880–1885 žil v Roudnici nad Labem, kde působil jeho švagr a mecenáš umění August Švagrovský a odkud pocházela i jeho sestra, Zeyerova manželka Františka Švagrovská (1843–1909).[6] Jan Zeyer a Františka Švagrovská byli oddáni v Roudnici nad Labem 24. října 1872. Za svědky jim byli bratři ženicha a nevěsty, básník Julius Zeyer a Augustin Švagrovský.[9]
V době svatby bylo bydliště Jana Zeyera Praha II, č. 1337, v roce 1886 udával adresu bydliště Divadelní č. 16/II. na Starém Městě v Praze. Manželé Zeyerovi měli dva syny – akademického malíře Angela (1878–1945, později psán Jan Angelo) a právníka Alexandra (1882–??). Sestra – Janovo dvojče Eva zemřela v deseti letech.[10]
Jan Zeyer zemřel 6. května 1903 v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech,[11] hřbitov V/21.
Po ukončení studií na České technice (prof. Josef Niklas 1866–1870) a Deutsche technische Hochschule Praha (prof. Josef Zítek 1871) v letech 1870 a 1871 cestoval po Itálii a delší dobu setrval v Římě se sochařem Bohuslavem Schnirchem. Samostatnou práci zahájil v roce 1872 u předměstské stavební banky jako architekt a stavitel. Ve stavitelské praxi postupně spolupracoval s jinými architekty a staviteli. V letech 1873–1880 s Antonínem Wiehlem,[12] který jej výrazně ovlivnil. Následovalo období spolupráce s architektem Viktorem Skučkem.[5][12] Zeyer se stal jedním z významných architektů české novorenesance. Tomu odpovídala historická a vlastenecká témata výzdoby fasád domů, které navrhoval.[13] V závěru kariéry pracoval samostatně. Byl dlouholetým předsedou Umělecké besedy. Od roku 1873 byl členem Spolku inženýrů a architektů.[4][14]
V roce 1893 Jan Zeyer jako první navrhl konkrétní řešení jak vytvořit tzv. Letenskou komunikaci v Praze (debaty se vedly už od šedesátých let 19. století). Jan Zayer navrhl, že se svými spolupracovníky zrealizuje 24 m širokou asanační třídu od Staroměstského náměstí k Vltavě (dnešní Pařížská třída) a v jejím pokračování most (dnešní Čechův most) a dále silnici (serpentinu) na Letenskou pláň, vystaví elektrickou dráhu v nové ulici a přes most a dále až ke Stromovce. Elektrická dráha by se za mostem rozvětvovala vpravo do Holešovic a vlevo na Malou Stranu. Město Praha požadavky Jana Zeyera (např. na nabytí pravomoci vybírat mostné, podporu k dosažení koncese pro zřízení elektrické dráhy a odkoupení uliční plochy aj.) nepřistoupilo a návrh nebyl rozpracován.[15]
V roce 1892 ve Vídni publikoval knihu "Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag".
V sedmdesátých letech spolupracoval s Antonínem Wiehlem na návrzích novorenesančních budov v Praze.[12][16] V letech 1875–1880 bylo podle Wiehlových a Zeyerových návrhů v Praze postaveno 5 činžovních domů na Starém Městě.[17] Na těchto stavbách Wiehl za Zeyerovy účasti postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance, zejména sgrafita.
Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný 10 let po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé (celý text viz reference): „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života... [31] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[32] Podobně Koula referoval též o vlivu Schulzovy rekonstrukce Schwarzenberského paláce na Wiehlovo pojetí novorenesance.[33][34] O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera"[24][33][12] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemperle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.[35]
Fasády Zeyerových domů mají podobné pojetí jako fasády navržené Wiehlem. Mají podobná kompoziční řešení a Zeyer se stejně jako Wiehl inspiroval dochovanými budovami české renesance 16. a 17. století. Na sgrafitech a freskách ve stylu „chiaroscuro“ Zeyer spolupracoval s Františkem Ženíškem, Janem Koulou, Láďou Novákem, Viktorem Olivovou a Jaroslavem Pavlíkem.[36][37]
Podobně jako Antonín Wiehl působil Zeyer v oboru památkové péče. Byl členem Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy.[7] V době Pražské asanace se podílel na úspěchu této komise v případě záchrany kostela svatého Václava[38] Na Zderaze, kde se bouraly domy pro dnešní Resslovu ulici. Kostel se podařilo z demoličního plánu vyjmout a byla navržena jeho oprava. Zeyer 28. 3. 1898 formuloval návrh Městské radě na zachování kostela.[39]Zeyer též veřejně polemizoval s necitlivými zásahy prováděnými v rámci asanace, jak ilustruje jeho odpověď vývodům Dra. Steina, daná v týdenní schůzi Spolku architektů a inženýrů v království Českém, konané dne 25. ledna 1901. Tato jeho ostrá polemika názory magistrátního sekretáře dr. Augusta Steina, představeného asanační kanceláře, jež připravila podrobný plán realizace sanačních prací byla též publikována.[40] Zeyer se též angažoval pro obnovu kláštera Bl. Anežky Přemyslovny[41] a spolu s dalším členem Komise Ferdinandem Josefem Lehnerem v roce 1896 publikoval projekt jeho rekonstrukce v informační publikaci Klášter bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho.[42][43] a působil v Jednotě pro obnovu kláštera Bl. Anežky v Praze.[44]