Josef Symon | |
---|---|
Narození | 27. října 1932 Nehvizdy Československo |
Úmrtí | 5. ledna 2021 (ve věku 88 let) Vídeň nebo Rakousko |
Alma mater | Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze |
Povolání | umělec, designér šperků, vysokoškolský učitel, učitel, klenotník a sochař |
Manžel(ka) | Miroslava Symon |
Ocenění | Herbert Hofmann Award Artis Bohemiae Amicis |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Josef Symon (27. října 1932, Nehvizdy — 5. ledna 2021, Vídeň)[1] byl česko-rakouský šperkař, sochař, výtvarný umělec a vysokoškolský pedagog, který pracoval převážně s kovem.
Josef Symon studoval v letech 1947–1950 na Keramické škole v Praze a poté v letech 1952–1958 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Jana Nušla a v ateliéru sochaře Bedřicha Stefana. Roku 1959 byl na stipendijním pobytu na Vysoké škole výtvarných umění v Leningradu.[2] S Josefem Symonem byli generačně i názorově spřízněni šperkaři Anton Cepka a Alena Nováková.[3] Od počátku 60. let 20. století vytvářel autorské šperky, se kterými se zúčastnil tří souborných výstav Bilance (1960. 1962-3, 1966). Roku 1967 byl jeho soubor šperků oceněn na výstavě užitého umění v rámci Mezinárodního kongresu AICA[4], roku 1968 se zúčastnil I. mezinárodního symposia stříbrného šperku v Jablonci nad Nisou. Jeho práce byly součástí československé expozice na světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Roku 1968 krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa emigroval do s rodinou Vídně. V letech 1968 až 1999 působil jako profesor na Hochschule für angewandte Kunst ve Vídni. Roku 1972 vyučoval na Letní akademii v Salcburku.[2]
Jeho účast na zásadních světových přehlídkách šperku a umělecké práce v kovu pokračovala po emigraci po celá 70. a 80. léta. V roce 1984 se stal laureátem ceny Herberta Hofmanna, udělované ve spojitosti s Kunsthandwerkmesse v Mnichově. Od počátku 90. let se pravidelně vracel do Čech, kde často vystavoval a hovořil o svém díle.[5][1]
Manželka Josefa Symona je restaurátorka knih Miroslava Symon (* 1938)[6], dcery Tereza Symon a Katerina Svec-Symon jsou rovněž výtvarnice.[7]
Josef Symon chápal šperk nejen jako ozdobu těla a oděvu, ale jako komorní sochařské dílo v přímé vazbě na člověka.[9] Počátkem 60. let byl ovlivněn informelem a ztvárňoval stříbro v hrubých strukturách s patinou, pomocí které zvyšoval dojem plastičnosti.[10] Jeho stříbrné náhrdelníky z první poloviny 60. let zdobí české granáty nebo např. mušle v kombinaci s obecným kovem.[11] Symonův přechod od strukturalismu ke konstruktivismu souvisel s jeho sochařskými realizacemi v architektuře. V 70. letech se ve špercích střídaly nebo vzájemně prolínaly vegetabilní[12] a konstruktivní tendence, které v následujících letech vytvořily jeho nezaměnitelný rukopis. V 60. a 70. letech vytvářel především brože a náhrdelníky, později zejména náramky a prsteny.
Zjednodušováním původních tvarů inspirovaných přírodou dospěl až k elementárním podobám základního tvaru. Konečného efektu a dojmu bohatosti dosáhl zmnožením, adicí a vrstvením jednotlivých prvků.[13] Jeho prsteny a náhrdelníky tvoří oblé a ladně prohnuté stříbrné plátky, vyrůstající asymetricky z obroučky nebo obojku. Autor pracuje i se světelnými efekty a odrazy od stříbrného nebo zlaceného povrchu, které zvyšují plasticitu i proměnlivost šperku.[14] Symonův náramek není pouhou obroučkou, ale je ztvárněn jako drobné sochařské dílo. Plasticity je dosaženo kompaktní šíří nebo zdvojením kruhů, kde meziprostor vyplňují lamely, výstupky obloučky a tyčinky, nebo zasazený kámen. Také technická stránka šperku je vyřešena precizním skrytím uzávěru nebo jeho organickým zapojením jako součásti šperku. Pohodlnou nositelnost zajišťuje zploštění kruhu nebo vnitřní přepážka, která brání přetáčení na ruce.[15]
V 80. letech se Symonovy šperky více podřizují geometrickému řádu a organicky zaoblené formy nahrazují pravoúhlé, trojúhlé a kruhové stříbrné plošky s matovaným povrchem., které jsou řazeny vějířovitě za sebou. Brože a ozdobné části náhrdelníků umožňují asymetrický posun v drážce.[14]
V 60. letech Josef Symon navrhl interiér smuteční obřadní síně v Havlíčkově Brodě, plastiku "Oheň" pro krematorium v Mostě, vrata hřbitova ve Vokovicích a reliéf pro budovu ředitelství Avia Letňany. V 80. letech vytvářel komorní i monumentální exteriérové plastiky, kde důsledně uplatňoval princip zmnožení průhledů a řazení plátů kovu vytvářejících lamely nebo rastr. Konstruktivistické oproštění a zjednodušení forem je charakteristické i pro jeho řešení sakrálních interiérů a liturgické předměty.[16][14]
Pro vídeňskou Nadaci Alexandera Zemlinského vytvořil náhrobek a pomník ve Vídni, a pamětní desku v Praze[17] a cenu, pro klášter Geras vytvořil výzdobu a soubor liturgických předmětů. Je autorem pomníku z eloxovaného hliníku pro Literatienpark am Wolfgangsee.[18]