Prof. Kamil Krofta | |
---|---|
1. Čs. vyslanec ve Svatém stolci (Vatikánu) | |
Ve funkci: 22. březen 1920 – prosinec 1921 | |
Nástupce | Václav Pallier |
Čs. vyslanec v Rakousku | |
Ve funkci: 1922 – 1925 | |
Předchůdce | Hanuš Peterka |
Nástupce | Artur Pacák |
Čs. vyslanec v Německu | |
Ve funkci: 1925 – 1927 | |
Předchůdce | Vlastimil Tusar |
Nástupce | František Chvalkovský |
3. ministr zahraničí Československa | |
Ve funkci: 29. února 1936 – 22. září 1938 | |
Předchůdce | Milan Hodža |
Nástupce | František Chvalkovský |
Stranická příslušnost | |
Členství | mladočeši ČsND |
Narození | 17. července 1876 Plzeň, Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 16. srpna 1945 (ve věku 69 let) Vráž, Československo |
Národnost | česká |
Choť | Štěpánka Kroftová rozená Tylová |
Rodiče | Josef Krofta, Marie Kroftová rozená Svátková |
Děti | Jiří Krofta, Jan Krofta |
Příbuzní | Richard Krofta (bratr), Marie Hegnerová roz. Kroftová (sestra), Otakar Krofta (bratr),Josefa Schmiedová roz. Kroftová (sestra), Marie Charvátová roz. Kroftová (sestra), Anna Schüllerová roz. Kroftová (sestra) |
Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy in memoriam (1992) |
Commons | Kamil Krofta |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Kamil Krofta (17. července 1876 Plzeň[1] – 16. srpna 1945 Vráž) byl český historik Gollovy školy, univerzitní profesor, československý politik a diplomat.
Kamil Krofta se narodil v rodině plzeňského advokáta a staročeského politika Josefa Krofty a jeho ženy Marie, rozené Svátkové.[1] Byl třetím z deseti sourozenců.[2] Vystudoval gymnázium v Plzni a v letech 1894–1896 studoval na filozofické fakultě Karlovo–Ferdinandovy univerzity v Plzni. Poté studoval na Institut für Österreichische Geschichtsforschung ve Vídni. Doktorem filozofie byl promován v Praze v roce 1898.[3] O rok později ukončil i vídeňská studia.
Po ukončení studií pobýval dva roky na stipendijním pobytu ve Vatikánu, kde připravoval k vydání bohemika – papežské listiny z let 1378–1404. Vynikající výsledky jeho práce byly referencí pro přijetí do pražského Zemského archivu, kde pracoval v období 1901–1911.
V roce 1904 byl jmenován dopisujícím členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění[4] a v následujícím roce se habilitoval na pražské české univerzitě. Dne 11. listopadu 1911 byl Kamil Krofta na této univerzitě jmenován mimořádným profesorem rakouských dějin a 29. února 1912 opustil Zemský archiv, aby na univerzitu nastoupil.[5]
V roce 1919 byl Kamil Krofta jmenován řádným profesorem československých dějin se zvláštním zřetelem ke Slovensku, ale již 22. března 1920[6] se stal prvním vyslancem ČSR u Svatého stolce a ve funkci byl do prosince 1921[7] (výrazně se zasloužil o uznání ČSR Svatým stolcem). V lednu 1922 se stal vyslancem ve Vídni, od roku 1925 v Berlíně. V roce 1927 se vrátil do Československa, kde byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šéf jeho presidia. Byl zástupcem tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše a v době jeho nepřítomnosti ministerstvo řídil. Stejně tak zastupoval ministra zahraničí (a současně předsedu vlády) Milana Hodžu poté, co byl Edvard Beneš v roce 1935 zvolen presidentem republiky. V červnu 1936 odešel do důchodu.[8][9]
Po svém zvolení presidentem zprostil Edvard Beneš 29. února 1936 Milana Hodžu řízení ministerstva zahraničních věcí a Kamila Kroftu jmenoval ministrem.[10] (Hodža se postu vzdal kvůli usmíření Republikánské strany československého venkova s prezidentem republiky.) Krofta byl Benešovým stoupencem, a tak Beneš nadále jeho prostřednictvím určoval základní směry československé zahraniční politiky.[9]
Ministrem zahraničí byl Krofta i v době Mnichovské dohody, až do 22. září 1938; krátce po Benešově abdikaci z funkce odešel. Nadále se věnoval vědecké práci.
Od ledna 1943 byl spoluzakladatelem odbojové skupiny Přípravný revoluční národní výbor, jehož dalšími členy byli básník Jaroslav Kvapil a právník Emil Lány. Ve vojenské složce výboru působily zbytky Obrany národa s jejím posledním zemský velitelem generálem Zdeňkem Novákem. V létě 1944 byli všichni vedoucí činitelé Přípravného národního revolučního výboru uvězněni.[11] Kamil Krofta byl po zatčení vězněn na Pankráci a poté v terezínské Malé pevnosti a spolu s dalšími diplomaty na zámečku Jenerálka. Propuštěn byl na začátku Pražského povstání, 5. května 1945, na příkaz nacistického pohlavára Karla Hermanna Franka, který chtěl v Protektorátu ustanovit přechodnou vládu, aby se zabránilo krveprolití. Krofta však účast v této vládě odmítl.[12]
Uvítal ještě presidenta Beneše při jeho návratu do vlasti, zemřel krátce na to na následky věznění, v sanatoriu ve Vráži.[13] Pohřben byl na hřbitově v Dýšině[14].
Dne 9. října 1905 se v Ejpovicích oženil se Štěpánkou Tylovou (1881–1943), dcerou majitele místního mlýna.[15] Pod vrchem Hradiště v Ejpovicích vlastnil vilu, jenž byla v padesátých letech 20. století zlikvidována při budování dolu na těžbu železné rudy.[16] Manželé Kroftovi měli syny Jiřího (* 1904, Řím)[17] a Jana.
Bydleli na nábřeží Legií čp. 729/31 Praha 5,[17] Smíchov (v současnosti Janáčkovo nábřeží).[18]