Kurt Freund | |
---|---|
Narození | 17. ledna 1914 Chrudim Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 23. října 1996 (ve věku 82 let) Toronto Kanada |
Bydliště | Kanada |
Alma mater | Univerzita Karlova Lékařská fakulta Německé univerzity v Praze |
Povolání | psychiatr, lékař, vysokoškolský učitel, vědec, autor a sexuolog |
Zaměstnavatel | Univerzita Karlova |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Kurt Freund (17. ledna 1914 Chrudim – 23. října 1996 Toronto) byl československý a kanadský psychiatr a sexuolog.
Je považován za vynálezce penilní pletysmografie (PPG). V 50. letech se v Praze zabýval léčbou homosexuality a začátkem 60. let se stal odpůrcem její léčby a jeho studie přispěly k dekriminalizaci homosexuálních styků. Od roku 1968 působil v psychiatrickém institutu v kanadském Torontu, kde založil sexuologické pracoviště, které dosud nese jeho jméno. Dlouhodobě se zabýval teorií erotické preference podle pohlaví (homosexualita, heterosexualita) a věku (pedofilie, teleiofilie). Položil základy teorie sexuálního motivačního systému (SMS), která vysvětluje některé parafilie (sexuální agresivita, exhibicionismus, voyeurismus atd.) jako tzv. poruchy dvoření vrozené povahy. Jeho výzkumy a teorie se specializovaly na sexualitu mužů.
Ve své knize Homosexualita u muže (Praha 1962) Freund zahrnul identická dvojčata, která byla ve většině případu buď homosexuální či heterosexuální. Tím potvrdil geneticky zdroj homosexuality, stále kontroverzní předmět debat po celém světě.
Freund pocházel z německojazyčné židovské rodiny z Chrudimi v Čechách (tehdy součásti Rakouska-Uherska). Jeho rodiče Heinrich a Hella, jeho bratr Hans a další příbuzní se za druhé světové války stali oběťmi holocaustu.
Dne 13. ledna 1942 se oženil s Annou Hlounovou, českou nežidovskou klavíristkou a učitelkou hudby. V roce 1943 se s ní rozvedl, aby ji a jejich novorozenou dceru Helenu ochránil před nacistickým pronásledováním. Po válce se znovu vzali a v roce 1948 měli ještě syna Petra.
Freund je považován za prvního, kdo (v roce 1957) v sexuologické praxi použil penilní pletysmografii (PPG, měření objemových změn penisu) jako jeden z nástrojů sexuologické diagnostiky a zkoumal možnosti a omezení této metody. Zastával názor, že orientace sama o sobě je nejlépe definovatelná pomocí takto měřitelné vzrušivosti, ačkoliv identita nebo chování nemusejí být s takto definovanou orientací vždy v souladu.
V 50. letech se PPG používala k diagnostice branců, kteří kvůli homosexualitě mohli být zproštění povinné vojenské služby.[1]
Freundův výzkumný program se zaměřoval na diagnostiku homosexuálů, pedofilů a sexuálních násilníků s cílem vyvinout vhodnější metody léčby. V 50. letech uskutečnil rozsáhlý projekt konverzní léčby, při němž se pokoušel averzní terapií měnit homosexuální orientaci na heterosexuální.[2] Zkušenost z tohoto pokusu a objektivizace výsledků pomocí PPG mu ukázaly, že konverzní terapie je zcela neúčinná. Dokázal, že homosexuální muži, kteří následkem léčby zanechali sexuálních vztahů s muži a vstoupili do heterosexuálních svazků byli i nadále více vzrušiví vůči obrázkům mužů než žen. Freund proto odmítl soudobé psychoanalytické teorie, které mužskou homosexualitu vysvětlovali strachem ze žen nebo averzí k nim,[3][4] a došel k závěru, že homosexuální muži prostě jen mají nedostatek erotického zájmu o ženy. Freundovy studie přispěly k dekriminalizaci homosexuálního styku v Československu v roce 1961 i k opuštění konverzní terapie. V Praze i později v Torontu zastával názor, že homosexuálové potřebují porozumění a akceptaci, nikoliv léčbu.
Výsledky averzivní léčby homosexuálů, kterou lékaři Freund a Srnec na pražské klinice prováděli tak, že před promítáním homosexuálních podnětů podávali pacientům emetin nebo apomorfin k vyvolání žaludeční nevolnosti, byly později s nadsázkou interpretovány tak, že pacienti zůstali homosexuální, ale zvraceli, když přišel docent Freund na vizitu.[5]
Freund měl z Karlovy univerzity v Praze titul MUDr. V roce 1962 získal titul DrSc. V Sexuologickém ústavu Karlovy univerzity absolvoval postgraduální studium i výzkumnou i klinickou práci.
V roce 1968 Freund emigroval do Kanady. V Torontu začal působit v Clarke Institute of Psychiatry (který byl později sloučen do dnešního Centra pro závislosti a duševní zdraví), kde uskutečnil a publikoval mnoho výzkumných studií s pomocí PPG. Sexuologická laboratoř v tomto ústavu nese dosud jeho jméno.
V roce 1994 u něj byla diagnostikována rakovina prostaty. Stal se členem sdružení Dying with Dignity (Důstojné umírání)[1] Když se jeho stav v roce 1996 zhoršil, spáchal sebevraždu.[6][7] Jeho tělo bylo spáleno a popel rozptýlen na trávníky Clarkova ústavu v Torontu i Psychiatrické léčebny Bohnice v Praze.[1]
Freundovými hlavními pokračovateli ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích (pod nějž pracoviště spadalo do roku 1985; od roku 1984 činnost připadla pod Psychiatrickou léčebnu Bohnice) byli Jaroslav Madlafousek, který zemřel v červnu 2008, a Aleš Kolářský. V Madlafouskově laboratoři v letech 1973–1980 působil také psycholog Michael Žantovský, který se později stal známým jako politik a diplomat.
V Torontu byl jeho žákem a spolupracovníkem například Ray Blanchard, kterého v roce 2008 Americká psychiatrická asociace jmenovala předsedou pracovní skupiny pro parafilie při přípravě páté revize Diagnostického a statistického manuálu (DSM-V).
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kurt Freund na anglické Wikipedii.