Letouni | |
---|---|
Vědecká klasifikace | |
Říše | živočichové (Animalia) |
Kmen | strunatci (Chordata) |
Třída | savci (Mammalia) |
Řád | letouni (Chiroptera) Blumenbach, 1779 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Letouni (Chiroptera) jsou řád savců, u jehož příslušníků se přední končetiny vyvinuly v křídla.[1] Na rozdíl od letuch a plachtících kuskusů jsou letouni schopni skutečného aktivního létání. Jsou jedinými savci na světě, kteří jsou schopni aktivního letu. Jsou rozšířeni na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Po hlodavcích jsou druhým nejpočetnějším savčím řádem. Orientují se pomocí echolokace (ultrazvukové signály, které vysílají pomocí hlasového orgánu a jejichž odraz jsou schopni zachycovat sluchem). Na světě je známo přibližně 1000 druhů letounů.
Letouni jsou známí od spodního eocénu (stáří kolem 52 milionů let).[2] Jejich sesterskou skupinou možná je vyhynulá čeleď Nyctitheriidae. Letouni se poměrně rychle vyvinuli do dnešní podoby. Jedním z nejstarších netopýrů je Australonycteris clarkae z Austrálie. Ze Severní Ameriky (Wyoming) je znám Icaronycteris index z čeledi Archaeonycteridae. Nejstarším známým kaloněm je Archaeopteropus transiens ze spodního oligocénu Itálie. Dosahoval rozpětí až 1 metr a měl poměrně dlouhý ocas.
Tradiční systém hodnotil dva podřády letounů: kaloně (Megachiroptera), zahrnující pouze čeleď kaloňovití (Pteropodidae), a netopýry (Microchiroptera), kteří zahrnovali všechny ostatní čeledi.[3] Kaloňovití se od všech zbývajících čeledí letounů liší tím, že nehibernují a orientují se pomocí zraku, a nikoli díky echolokaci – až na níže uvedené výjimky.[4]
Třebaže má tento systém stále svá praktická opodstatnění, pravděpodobně není monofyletický. Současná systematika spíše operuje s podřády Yinpterochiroptera (kaloňotvaří, syn. Pteropodiformes) a Yangochiroptera (netopýrotvaří; syn. Vespertilioniformes), jejichž vnitřní taxonomie je uvedena níže:[3][5][6]
řád Chiroptera – letouni
Monofyletismus všech těchto čeledí není zcela jistý, sporný je například v případě čeledi mormoopidovití.[8]
Zajímavé jsou odlišnosti v echolokaci mezi těmito jednotlivými skupinami. Pro většinu čeledí je typické produkování echolokačních pulzů prostřednictvím hrtanu a jejich vysílání skrze otevřená ústa. Naopak především u příslušníků čeledí Megadermatidae, Nycteridae, Hipposideridae, Rhinolophidae a Phyllostomidae, kteří se vyznačují výraznými nosními listy, dochází k vysílání echolokačních pulzů skrze nosní dírky. Kaloňovití neecholokují, až na zástupce rodů Rousettus a Stenonycteris, u nichž jsou však echolokační pulzy vytvářeny zcela jiným způsobem než u zbylých letounů (pomocí jazyka), což svědčí pro nezávislý původ této adaptace.[4]
Z hlediska vnější systematiky patří letouni do vývojové linie placentálních savců Laurasiatheria. Některé starší názory považovaly kaloně a netopýry za produkt konvergentní evoluce, s tím, že kaloni by byli blízce příbuzní primátům. Schopnost letu by se na základě tohoto pohledu vyvinula u savců ve dvou nezávislých případech. Molekulárně-fylogenetické analýzy však tento názor přesvědčivě vyvrátily a jednoznačně podporují monofyletismus celého řádu letounů.[9]
Pokud nelétají, neshánějí potravu, pak zpravidla odpočívají, spí zavěšeni hlavou dolů. Potravou je jim hlavně hmyz, některé druhy se živí i ovocem, krví nebo šťávami květin. Své úkryty opouštějí zpravidla za soumraku.[10]