Messier 3
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typkulová hvězdokupa
TřídaVI[1][2]
ObjevitelCharles Messier
Datum objevu3. května 1764
Rektascenze13h 42m 11,2s[3]
Deklinace28°22′32″[3]
SouhvězdíSouhvězdí Honicích psů (lat. CVn)
Zdánlivá magnituda (V)10,62[4], 11,22[4], 6,39[5][6], 4,11[7], 7,071[8], 6,712[8], 6,555[8] a 6,135[8]
Úhlová velikost18′[2][9]
Vzdálenost0,01 Mpc
Rudý posuv-148,6±0,4 km/s[3]
Fyzikální charakteristiky
Poloměr90[2] ly
Absolutní magnituda (V)−8,85
Hmotnost9,57 × 105[10]
Metalicita [Fe/H]−1,58
Odhadované stáří11,39 miliard let[11]
Označení v katalozích
Messierův katalogM 3
New General CatalogueNGC 5272
Melottův katalogMelotte 119
Jiná označeníM3, NGC 5272, GCl 25, C 1339+286,[12] Mel 119[13]
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Messier 3, (také M3 nebo NGC 5272) je jasná kulová hvězdokupa v souhvězdí Honicích psů. Objevil ji Charles Messier 3. května 1764.[2][14] Ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze obsahuje nejvíce proměnných hvězd, a proto se stala nejčastěji pozorovanou kulovou hvězdokupou.[2] Obsahuje asi 500 000 hvězd a patří mezi nejvýraznější kulové hvězdokupy Mléčné dráhy.[2]

Pozorování

Poloha M 3 v souhvězdí Honicích psů.

M3 na obloze leží v oblasti oblohy bez výrazných hvězd v jihovýchodní části souhvězdí Honicích psů. Nejbližší jasnou hvězdou je β Vlasů Bereniky, která má přibližně čtvrtou magnitudu a od níž hvězdokupa leží 7° východním směrem. Leží téměř uprostřed pomyslné spojnice jasných hvězd Arcturus a Cor Caroli. M3 patří mezi kulové hvězdokupy nejsnáze pozorovatelné amatérským dalekohledem a za skutečně výjimečných pozorovacích podmínek je viditelná dokonce i pouhým okem. Snadno se dá vyhledat triedrem, ve kterém vypadá jako jasná rozmazaná tečka. V dalekohledu o průměru 100 mm je vidět její jasné jádro obklopené zrnitým halem, které pomalu a rovnoměrně slábne směrem k okrajům, hvězdokupa ovšem zůstává nerozložená. O trochu větší dalekohled ukáže nejjasnější členy hvězdokupy, což jsou červení obři 12. magnitudy.[15] Dalekohled s průměrem 200 mm ji rozloží na stovky hvězd téměř celou kromě jádra, které rozloží až dalekohledy o průměru 300 mm.[2][16]

Hvězdokupu je možné pozorovat z obou zemských polokoulí, protože má pouze mírnou severní deklinaci. Přesto je na severní polokouli lépe pozorovatelná a během jarních nocí tam vychází vysoko na oblohu, zatímco na jižní polokouli v oblastech více vzdálených od rovníku zůstává poměrně nízko nad severním obzorem. Přesto je pozorovatelná ze všech obydlených oblastí Země.[17] Nejvhodnější období pro její pozorování na večerní obloze je od února do srpna.

Historie pozorování

Hvězdokupu objevil Charles Messier 3. května 1764[2] a popsal ji takto: „Mlhovina objevená mezi Pastýřem a jedním z Honicích psů Hevelia. Neobsahuje žádnou hvězdu. Její jádro je jasné a její jas postupně slábne směrem ven. Je kulatá. Pod tmavou oblohou je vidět dalekohledem o délce jedné stopy. Je vyznačená na mapě komety z roku 1779 v akademickém věstníku vydaném v témže roce. Znovu pozorována 29. března 1781, vždy je velmi pěkná.“ Tato hvězdokupa je prvním vlastním Messierovým objevem a je pravděpodobné, že teprve tento objev ho přiměl k usilovnému hledání objektů vypadajících podobně jako komety, protože do konce roku 1764 sestavil katalog prvních čtyřiceti objektů Messierova katalogu.[2]

William Herschel se věnoval pozorování M3 mnohokrát a jako první ji také dokázal kolem roku 1784 rozložit na hvězdy. Jeho syn John ji v roce 1833 popsal jako hvězdokupu složenou ze hvězd jedenácté až patnácté magnitudy. Admirál Smyth a William Parsons zaznamenali, že se na jejím okraji nachází velké množství hvězdných řetězů.[16]

Vlastnosti

Messier 3 na snímku z amatérského dalekohledu

M3 je jednou z největších a nejjasnějších kulových hvězdokup na obloze, přitom na severní obloze je třetí nejjasnější. Mnozí amatérští astronomové ji považují za jednu z nejkrásnějších kulových hvězdokup v severní části oblohy, hned po kulové hvězdokupě Messier 13.[18] Tvoří ji asi 500 000 hvězd a její skutečný rozměr je asi 180 světelných let, ale polovina její hmotnosti je obsažena v hustém jádru o průměru 22 světelných let.[2] Nachází se ve vzdálenosti 32 600 světelných let od Země a přibližuje se k ní rychlostí 148 km/s.[3] Její zdánlivá magnituda je 6,2[3] a za příznivých podmínek je tedy viditelná i pouhým okem.[16] Její stáří se odhaduje na něco přes 11 miliard let.[11]

V této kulové hvězdokupě je neobvykle velké množství proměnných hvězd. První proměnnou hvězdu v ní našel Edward Charles Pickering v roce 1889[2] a v roce 1913 o nich vydal první rozsáhlou studii spolu s americkým astronomem Solonem Irvingem Baileyem.[19] Do roku 2009 v ní bylo nalezeno 274 proměnných hvězd,[2] zdaleka největší počet ze všech kulových hvězdokup v Mléčné dráze.[15] Většina z nich (253) jsou proměnné hvězdy typu RR Lyrae.[2] M3 také obsahuje poměrně velký počet modrých opozdilců, tedy modrých hvězd hlavní posloupnosti, které se zdají být mnohem mladší než ostatní členové kulové hvězdokupy.[2]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku M3 (astronomia) na italské Wikipedii.

  1. ↑ SELIGMAN, Courtney. Celestial Atlas: NGC 5272 (= M3 = GCL 25 = PGC 2802651) [online]. [cit. 2018-07-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 3 [online]. [cit. 2018-07-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e HARRIS, W. E. A Catalog of Parameters for Globular Clusters in the Milky Way. S. 1487. Astronomical Journal [online]. Říjen 1996 [cit. 2018-07-30]. Roč. 112, s. 1487. Dostupné online. DOI 10.1086/118116. Bibcode 1996AJ....112.1487H. (anglicky) 
  4. ↑ a b SIMBAD Astronomical Database.
  5. ↑ William E. Harris: A catalog of parameters for globular clusters in the Milky Way. In: The Astronomical Journal. 1996. DOI 10.1086/118116. Dostupné online.
  6. ↑ Sangmo Sohn, Ricardo P. Schiavon, Emanuele Dalessandro, Francesco R. Ferraro: Ultraviolet properties of Galactic globular clusters with GALEX. II. Integrated colors. In: The Astronomical Journal. 24. září 2012. DOI 10.1088/0004-6256/144/5/126.
  7. ↑ Lee Spitler, Duncan A Forbes: Uniting old stellar systems: from globular clusters to giant ellipticals. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 2008. DOI 10.1111/J.1365-2966.2008.13739.X.
  8. ↑ a b c d Laura Ferrarese, Maarten Baes, Patrick Cote, Roberto De Propris: G2C2 – I. Homogeneous photometry for Galactic globular clusters in SDSS passbands. In: Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. 16. listopadu 2013. DOI 10.1093/MNRAS/STT2002.
  9. ↑ FROMMERT, Hartmut. Revised NGC Data for NGC 5272 [online]. SEDS.org [cit. 2018-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-04. (anglicky) 
  10. ↑ BOYLES, J.; LORIMER, D. R.; TURK, P. J., et al. Young Radio Pulsars in Galactic Globular Clusters. S. 51. The Astrophysical Journal [online]. Listopad 2011 [cit. 2018-07-30]. Roč. 742, čís. 1, s. 51. Dostupné online. arXiv 1108.4402. DOI 10.1088/0004-637X/742/1/51. Bibcode 2011ApJ...742...51B. (anglicky) 
  11. ↑ a b FORBES, Duncan A.; BRIDGES, Terry. Accreted versus in situ Milky Way globular clusters. S. 1203–1214. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Květen 2010 [cit. 2018-07-30]. Roč. 404, čís. 3, s. 1203–1214. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-08-01. arXiv 1001.4289. DOI 10.1111/j.1365-2966.2010.16373.x. Bibcode 2010MNRAS.404.1203F. (anglicky) 
  12. ↑ SIMBAD Astronomical Database: Results for M 3 [online]. [cit. 2018-07-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ MELOTTE, P. J. A Catalogue of Star Clusters shown on Franklin-Adams Chart Plates. S. 175. Memoirs of the Royal Astronomical Society [online]. 1915 [cit. 2018-07-30]. Roč. 60, s. 175. Dostupné online. Bibcode 1915MmRAS..60..175M. (anglicky) 
  14. ↑ MACHHOLZ, Don. The Observing Guide to the Messier Marathon: A Handbook and Atlas [online]. Cambridge University Press, 2002, s. 12. [cit. 2012-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ a b KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Honicí psi [online]. [cit. 2018-07-26]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b c MANZINI, Federico. Il Catalogo di Messier. Nuovo Orione. 2000. (italsky) 
  17. ↑ Deklinace 28° severním směrem odpovídá úhlové vzdálenosti 62° od severního nebeského pólu. Severně od 62° severní šířky je tedy tato hvězdokupa cirkumpolární (nikdy nezapadá), zatímco jižně od 62° jižní šířky objekt vůbec nevychází nad obzor.
  18. ↑ MACHHOLZ, Don. Illustrated guide to astronomical wonders [online]. O'Reilly Media, 2007 [cit. 2018-08-01]. S. 137. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ BAILEY, Solon Irving; PICKERING, Edward Charles. Variable stars in the cluster Messier 3. S. 1–98. Annals of Harvard College Observatory [online]. 1913 [cit. 2018-08-01]. Roč. 78, s. 1–98. Dostupné online. Bibcode 1913AnHar..78....1B. (anglicky) 

Literatura

Knihy

Mapy hvězdné oblohy

Související články

Externí odkazy

.mw-parser-output .navbox-title .mw-collapsible-toggle{font-weight:normal} Objekty v Messierově katalogu M 1 M 2 M 3 M 4 M 5 M 6 M 7 M 8 M 9 M 10 M 11 M 12 M 13 M 14 M 15 M 16 M 17 M 18 M 19 M 20 M 21 M 22 M 23 M 24 M 25 M 26 M 27 M 28 M 29 M 30 M 31 M 32 M 33 M 34 M 35 M 36 M 37 M 38 M 39 M 40 M 41 M 42 M 43 M 44 M 45 M 46 M 47 M 48 M 49 M 50 M 51 M 52 M 53 M 54 M 55 M 56 M 57 M 58 M 59 M 60 M 61 M 62 M 63 M 64 M 65 M 66 M 67 M 68 M 69 M 70 M 71 M 72 M 73 M 74 M 75 M 76 M 77 M 78 M 79 M 80 M 81 M 82 M 83 M 84 M 85 M 86 M 87 M 88 M 89 M 90 M 91 M 92 M 93 M 94 M 95 M 96 M 97 M 98 M 99 M 100 M 101 M 102 M 103 M 104 M 105 M 106 M 107 M 108 M 109 M 110
Kategorie