Životopis
Narodil se do rodiny obchodníka se střižním a galanterním zbožím Eduarda Ohrensteina (1881–1936) a jeho manželky Berty, rozené Rosenzweigové (1890–1970).
Ve druhé polovině 30. let studoval na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Byl hercem a režisérem Středočeské činohry J. Burdy, košického Národního divadla (v sezóně 1937/1938[4]) a pak plzeňského Městského divadla.
Krátce po 15. březnu 1939, který jej zastihl v plzeňském angažmá, odešel přes Ostravu a Polsko do exilu ve Velké Británii. Za 2. světové války se i nadále věnoval divadlu, v Londýně připravil vzpomínkový večer věnovaný Karlu Čapkovi, uvedl zde v Arts Theatre také Lidové suity E. F. Buriana, redigoval časopis Mladé Československo a od roku 1941[5] působil spolu s Pavlem Tigridem a Josefem Schwarzem (Červinkou) v československém rozhlasovém vysílání BBC, nejdříve jako překladatel a hlasatel, později i jako spoluautor a autor relací.
Po skončení druhé světové války nastoupil do Realistického divadla. Z Londýna se ovšem vrátil už jako přesvědčený komunista a stal se jednou z vůdčích postav revolučních přeměn v našem divadelnictví.[6] Od roku 1950 do roku 1972 zastával funkci ředitele Městských divadel pražských a patřil ke vůdčím osobnostem tzv. „zlaté éry“ Městských divadel také jako režisér a dramaturg. Pražskému publiku představil řadu významných autorů, v mnoha případech ve vlastním překladu (přeložil 60 divadelních her)[7]. Spolupracoval také s Alfrédem Radokem. O své politické přesvědčení postupně přicházel a začal se stýkat s lidmi komunistickému režimu nepřátelskými.
V únoru roku 1972 byl odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a nahrazen nomenklaturním kádrem Lubomírem Poživilem, bývalým ředitelem Divadla pracujících v Mostě. Byl však ponechán v divadle jako režisér do doby svého plánovaného penzionování v roce 1977.[8] V roce 1977 však byl zatčen a při závěrečném přelíčení ve dnech 17.–18. října 1977 u Městského soudu v Praze odsouzen v procesu vedeném s Václavem Havlem, Františkem Pavlíčkem a Jiřím Ledererem[9] na tři a půl roku nepodmíněně za trestný čin podvracení republiky za to, že napomáhal dovozu literárních děl zakázaných autorů do zahraničí. Šlo zejména o paměti Prokopa Drtiny. Ve fyzické a psychické tísni podlehl nátlaku StB a za slib milosti se v televizi veřejně kál. K tomuto kroku jej patrně přivedly i obavy o život a zdraví. Ještě před svým zatčením dvakrát prodělal infarkt a trpěl cukrovkou. U Nejvyššího soudu dosáhl snížení trestu na dva a půl roku, poté dostal prezidentskou milost a 6. dubna 1978 byl propuštěn z vězení.[10] V roce 1990 byl rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno.
V 80. letech redigoval pro Židovskou obec v Praze věstník Žno a Židovskou ročenku.
Jde o staršího bratra básníka Jiřího Ortena[11] a herce Zdeňka Ornesta[12]. Byl otcem herce, režiséra, překladatele a textaře Jiřího Ornesta (1946–2017), jehož matkou byla jeho první manželka herečka Jarmila Smejkalová (1920–1994). Druhé manželství s dramaturginí a překladatelkou z polštiny Mojmírou Janišovou (1920–1986) bylo bezdětné. S třetí manželkou, herečkou Janou Koulovou (1926–2009), měl dceru Hanu Ornestovou, která se narodila 11. října 1959 v Praze. Dále byl otcem herečky a moderátorky Ester Janečkové (*1972), jejíž matkou byla spisovatelka a literární historička Marie Rút Křížková (1936–2020).
Od roku 1993 do roku 2002 byl předsedou poroty literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která vznikla jako součást stejnojmenného festivalu, jehož byl jednou z klíčových postav.
Rakousko-Uhersko
Česko
multimediální obsah na Commons
