Roswitha z Gandersheimu | |
---|---|
Narození | 935 Saské vévodství |
Úmrtí | 968 (ve věku 32–33 let) Gandersheim |
Povolání | dramatička, hagiografka, básnířka, spisovatelka a Kanovnice |
Témata | poezie a spoken drama |
Významná díla | Maria Preface to saints' lives Abraham De ascensione Domini Passio sancti Gongolfi martyris … více na Wikidatech |
Příbuzní | Hrotsvita von Gandersheim (teta)[1] |
Vlivy | Publius Terentius Afer |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Roswitha z Gandersheimu, také Hrotswitha, původně patrně Hrotsvit (kolem 930 – po 973 Gandersheim) byla německá řeholnice, latinská básnířka a spisovatelka, autorka prvních středověkých dramat vůbec, jež žila v klášteře Gandersheim ve středním Německu.
O jejím životě víme jen z nahodilých zmínek v předmluvách jejích spisů. Pocházela patrně z vysoké šlechtické rodiny a do kláštera přišla jako velmi mladá. Studovala tam pod vedením abatyše Gerbergy, neteře císaře Oty I., latinskou literaturu křesťanskou i klasickou (Vergilius, Ovidius a hlavně Terentius, kterým se přímo inspirovala). Nevíme ani, kdy zemřela, jisté je jen to, že roku 973 byla ještě na živu.[2]
Koncem 15. století objevil norimberský humanista Conrad Celtis společně se svým žákem Ulrichem von Huttenem v klášterní knihovně sv. Emmerama v Řezně rukopis jejích básní, což vyvolalo velké nadšení; německý národ si tak mohl podložit svou dávnou vzdělanost. Roku 1501 vyšlo v Norimberku ediční dílo[3] s ilustracemi z dílny Albrechta Dürera. Od 19. století se Roswitha stala argumentem v debatách o vzdělanosti žen, snažili se jí využít němečtí nacionalisté i genderové hnutí a po roce 1973 se stala symbolem města Gandersheimu, které pořádá její festival a uděluje její cenu.[2] Planetka 615 se jmenuje Roswitha.
Své dílo psala latinsky a uspořádala do tří knih, které obsahují prozaický úvod a vlastní obsah v elegantní klasické formě hexametrů a pentametrů. První kniha obsahuje osm veršovaných legend o Panně Marii a starokřesťanských světcích. Ve druhé knize je šest „dramat“, která v klášterní četbě nahradila frivolní dramata Terentiova. Většinou se jedná o veršované příběhy o lásce a křesťanské ctnosti a statečnosti, podané jako dialogy. Třetí kniha obsahuje dvě veršované kroniky, jednu o císaři Otovi (Gesta Odonis), zachycující léta 919–965, a druhou o založení kláštera, která zachycuje období 846–919.[2]