Silikony (nebo také polysiloxany) jsou anorganicko-organické polymery s obecným vzorcem [R2SiO]n, kde R je organický substituent. Kostra je tvořena řetězcem, ve kterém se střídají atomy křemíku a kyslíku. Tato chemická skupina je velmi stabilní a může z ní být připraven prakticky nekonečný řetězec. Organické skupiny (např. CH3) jsou chemicky vázány pouze na volné vazby atomů křemíku.
Mezi hlavní vlastnosti, které silikony odlišují od jiných polymerů, patří relativní stálost vlastností v širokém rozmezí teplot - inertnost. Dlouhodobá tepelná odolnost silikonových pryží se pohybuje v intervalu od −60 do + 180 °C (speciální typy -100 až +260 °C, krátkodobě až +320 °C).
Díky svému umělému původu jsou silikony poměrně inertní vůči živým organizmům. Z dalších vlastností je dobré zmínit relativní nehořlavost, dobré elektroizolační vlastnosti, dlouhodobou odolnost vůči UV záření a povětrnostním podmínkám, vodoodpudivost (hydrofobnost) a paropropustnost, adheze. Fluorované silikony jsou i olejovzdorné, čehož se využívá zvláště v automobilovém průmyslu.
Silikony se mohou dle rozpustnosti ve vodě řadit do tří skupin:
Problém silikonů je zejména v tom, že ačkoliv je lze zařadit mezi plasty, nelze je třídit a patří do směsného odpadu. Jejich výhodou je však to, že jsou oproti plastům šetrnější k životnímu prostředí, neboť jsou odolnější, trvanlivější a inertní vůči okolí, tj. jejich povrch nereaguje s lidským tělem, sloučeninami ani jinými materiály a nevylučuje chemické látky. Od silikonu proto nehrozí jakékoliv zdravotní rizika a je ekologičtějším materiálem než plast.
Ačkoliv v ČR silikon ještě zpravidla nikdo nerecykluje, v zahraničí to již neplatí. Obvykle se z něj vytváří olej, který se používá jako mazivo pro průmyslové stroje.Lze ho však také rozemlít, smíchat s pojivem a odlít z něj zcela nový předmět.
Obrázky, zvuky či videa k tématu silikon na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo silikon ve Wikislovníku
