| Enrico Caruso | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Enrico Caruso |
| Narození | 24. února 1873 Provincie Napoli |
| Úmrtí | 2. srpna 1921 (ve věku 48 let) Neapol |
| Příčina úmrtí | rakovina plic |
| Místo pohřbení | Itálie |
| Povolání | operní pěvec |
| Rodiče | Marcellino Caruso a Anna Baldini |
| Manžel(ka) | Dorothy Parks Benjamin |
| Děti | Gloria Grazianna Victoria America Caruso Enrico Caruso Jr. |
| Příbuzní | Eric Dunmore Murray[1] a Colin Duncan Alexander Murray[1] (vnoučata) |
| Ocenění | Cena Grammy za celoživotní dílo (1987) Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Enrico Caruso (narozen jako Errico Caruso; 25. února 1873 – 2. srpna 1921) byl italský operní pěvec a jeden z nejlepších tenorů historie. Caruso byl také v prvních dvou desetiletích 20. století nejpopulárnější zpěvák jakéhokoliv žánru a byl také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky a výjimečný hlas, proslulý pro svou vyzrálou sílu, krásu a jedinečnou bohatost barvy, z něj udělaly asi nejznámější operní hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující italští tenoři (a mnoho tenorů jiných národností) se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví. Zůstává slavným, přestože v jeho době ještě publicita operním hvězdám nepomáhala.[2] Oproti tomu je ale nutné podotknout, že Caruso byl klientem Edwarda Bernayse (otec public relations) v době, kdy byl Bernays tiskovým referentem v USA.
V průběhu své kariéry natočil Enrico Caruso přes 260 nahrávek a vydělal milióny dolarů prodejem gramofonových desek. Přestože Caruso zpíval v mnoha nejvěhlasnějších operách světa, včetně Milánské La Scaly a londýnské Covent Garden, nejznámější je pro své sedmnáctileté působení jako první tenor Metropolitní opery v New Yorku. Maestro Arturo Toscanini, který dirigoval některé z oper, které Caruso v Metropolitní zpíval, ho považoval za jednoho z největších umělců, se kterými kdy pracoval. Carusova technika a styl byly jedinečnou kombinací nejlepších aspektů elegantního, technicky vybroušeného tenora 19. století s emočně nabitým podáním a vzrušujícím, vtíravým témbrem, vyžadovaným skladateli verismu na počátku 20. století.
Caruso byl pokřtěn v kostele San Giovanni e Paolo 26. února 1873, narodil se v Italské Neapoli den před tím. Svoji kariéru započal v Neapoli v roce 1894. Jeho první velkou rolí byl Loris v opeře Umberta Giordana Fedora v Milánském Teatro Lirico 17. listopadu 1898. Ve stejném divadle 6. listopadu 1902 vytvořil roli Maurizia v Cileově Adrianě Lecouvreur.
V roce 1903, s pomocí svého agenta, bankéře Pasquala Simonelliho, odešel do New Yorku a 23. listopadu téhož roku měl debut v Metropolitní opeře jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. Následujícího roku Caruso započal své celoživotní partnerství s Victor Talking-Machine Company. Jeho hvězdný vztah s Metropolitní i s Victorem vydržel až do roku 1920. Caruso sám objednal u Tiffanyho 24 kt. zlatou medaili s jeho profilem, jako vzpomínku na jeho představení v Metropolitní.
V dubnu 1906 Caruso a členové operního souboru Metropolitní opery odjeli do San Francisca, kde měli sérii představení v Opeře Tivoli. Noc po Carusově představení Carmen vzbudilo tenora v jeho apartmá v Hotelu Palace silné zakymácení. San Francisco postihlo silné zemětřesení, které zapříčinilo sérii požárů a nakonec zničilo většinu města. Metropolitní přišla o všechny kulisy a kostýmy, které si přivezla. Svíraje podepsanou fotografii prezidenta Theodora Roosevelta, Caruso se snažil dostat z města napřed lodí a poté vlakem, a přísahal, že už se do San Francisca nikdy nevrátí. Své slovo dodržel.
10. prosince 1910 zpíval Dicka Johnsona ve světové premiéře Pucciniho Dívky ze zlatého Západu. V roli Minnie byla jeho partnerkou česká sopranistka Ema Destinnová. Caruso a Destinnová ovšem zpívali spolu velmi často jak v New Yorku, tak v Londýně.
Roku 1917 byl zvolen čestným členem Phi Mu Alpha Sinfonie, národního bratrství mužů v hudebním světě. Zvolen byl Alfa kapitulou bratrství na New England Conservatory of Music v Bostonu.
V roce 1918 si Caruso vzal za ženu Dorothy Park Benjaminovou, které tehdy bylo 25, ze zavedené newyorské rodiny. Měli jednu dceru, Glorii. Dorothy vydala o Carusovi dvě knihy, první v roce 1928, druhou v roce 1945, které obsahují mnoho jeho dopisů pro ni.
V září 1920 Caruso nahrál několik desek ve Victor's Trinity Church studiu, včetně Rossiniho duchovní hudby. Tyto nahrávky byly jeho poslední. 11. prosince 1920, v průběhu představení Donizettiho Nápoje lásky u něj došlo ke krvácení a po prvním aktu bylo publikum rozpuštěno. Po tomto incidentu už absolvoval v Metropolitní jen tři představení. Posledním vystoupením byla role Eléazara v Halévyho La Juive 24. prosince 1920.
Caruso zemřel roku 1921 v Neapoli, ve věku 48 let. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně peritonitida, kvůli prasklému abscesu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli. Carusa ztvárnil Mario Lanza v nepříliš historicky přesném hollywoodském životopisném filmu The Great Caruso. V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.
V době své smrti Caruso připravoval titulní roli ve Verdiho opeře Otello. Přestože nikdy nezpíval celou roli, nahrál dvě vynikající ukázky: Otellovu árii "Ora e per sempre addio," a duet s postavou Iags "Sì, pel ciel marmoreo, giuro", který nazpíval s vynikajícím barytonem Tittou Ruffem.
Carusův repertoár čítal asi 521 písní včetně tradičních italských lidovek a populárních písní té doby. Nejčastěji kupované Carusovy písně na serveru iTunes jsou neapolská námořnická Santa Lucia a celosvětově známá rovněž neapolská píseň 'O Sole Mio.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Enrico Caruso na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Enrico Caruso na Wikimedia Commons 
Osoba Enrico Caruso ve Wikicitátech
