Friedrich von Georgi | |
---|---|
Ministr zeměbrany Předlitavska | |
Ve funkci: 12. ledna 1907 – 22. června 1917 | |
Panovník | František Josef I., Karel I. |
Předseda vlády | Max Wladimir von Beck, Richard von Bienerth, Paul Gautsch, Karl von Stürgkh, Ernest von Koerber, Heinrich Clam-Martinic |
Předchůdce | Julius von Latscher-Lauendorf |
Nástupce | Karl von Czapp |
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady | |
Ve funkci: 23. června 1917 – 1918 | |
Panovník | Karel I. |
Vojenská služba | |
Služba | Rakousko-Uhersko |
Hodnost | generálplukovník (1916), generál pěchoty (1911), polní podmaršál (1907), generálmajor (1903) |
Narození | 27. ledna 1852 Praha Rakouské císařství |
Úmrtí | 23. června 1926 (ve věku 74 let) Vídeň Rakousko |
Titul | svobodný pán (1912) |
Příbuzní | Franz von Georgi (sourozenec) |
Alma mater | Tereziánská voj. akademie |
Profese | politik a voják |
Ocenění | velkokříž Císařského řádu Leopoldova Řád červené orlice Řád Albrechtův |
Commons | Friedrich von Georgi |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Friedrich Robert svobodný pán von Georgi (27. ledna 1852 Praha – 23. června 1926 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a předlitavský politik. V c. k. armádě sloužil od roku 1871, byl štábním důstojníkem u řady jednotek po celé monarchii, několik let strávil mimo jiné v Čechách. V letech 1907–1917 zastával funkci ministra zeměbrany Předlitavska. Tento úřad získal díky podpoře následníka trůnu Františka Ferdinanda a vykonával jej v několika vládách celkem deset let let až do doby první světové války. V roce 1912 byl povýšen na barona a v armádě dosáhl druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka (1916). Po odchodu z vlády byl jmenován členem Panské sněmovny, byl též nositelem řady rakousko-uherských i zahraničních vyznamenání.
Pocházel z rodiny s vojenskou tradicí původem ze Saska, narodil se jako nejstarší z pěti synů c. k. plukovníka Eduarda Georgiho (1804–1868). První vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Hainburgu a v letech 1867–1871 studoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě.[1] Do armády vstoupil v roce 1871 jako poručík, vojenskou službu zahájil v Kadani a Praze.[2][3] V letech 1879–1881 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Sloužil v Mostaru a Pljevlji,[4], v roce 1882 se podílel na potlačení povstání v Dalmácii. Poté byl štábním důstojníkem u 4. armádního sboru v Budapešti a 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1885, major 1891)[5] a jako podplukovník byl od roku 1894 zástupcem velitele 100. pěšího pluku v Krakově.[6] V roce 1895 byl přeložen do Vídně ke komisi pro posuzování aspirantů důstojnictva generálního štábu a v roce 1896 dosáhl hodnosti plukovníka.[7] V letech 1898–1903 působil jako přednosta 10. oddělení na ministerstvu války.[8][9]
V roce 1903 byl povýšen do hodnosti generálmajora[10][11] a přešel k c. k. zeměbraně, v letech 1903–1906 byl velitelem 42. zeměbranecké pěchotní brigády v Praze.[12] V této době se jako důstojník s vynikajicími posudky od nadřízených zařadil mezi osobnosti prosazované do vyšších funkcí následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d'Este v rámci generační obměny vrchního velení armády, podporu měl také u nově jmenovaného náčelníka generálního štábu Franze Conrada, který byl jeho spolužákem z Tereziánské vojenské akademie. Díky těmto konexím byl v červenci 1906 znovu povolán do Vídně jako sekční šéf na ministerstvo zeměbrany.[13][14] Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1907, kdy se za vlády Maxe Becka stal dodatečně ministrem zeměbrany Předlitavska. Post si udržel i v následujících kabinetech (vláda Richarda Bienertha, třetí vláda Paula Gautsche, vláda Karla Stürgkha, druhá vláda Ernesta von Koerbera, vláda Heinricha Clam-Martinice). Funkci zastával v období 12. ledna 1907 – 22. června 1917.[15][16] Po nástupu do funkce ministra byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (1907)[17] a později dosáhl hodnosti generála pěchoty (1911).[18][19] V úřadu vynikl jako schopný organizátor a zasloužil se o modernizaci zeměbrany a četnictva. Na začátku první světové války požádal o přidělení velení na frontě, to ale odmítl císař František Josef, který oceňoval Georgiho kvality a ponechal jej ve funkci ministra.[20] K datu 1. května 1916 byl povýšen do nově zřízené a druhé nejvyšší armádní hodnosti generálplukovníka.[21] Post ministra zeměbrany opustil v červenci 1917 s demisí vlády Heinricha Clam-Martinice. Po odchodu z vlády byl převeden do stavu záloh a v armádě byl penzionován k datu 1. prosince 1918.[22] Zbytek života strávil ve Vídni, kde také zemřel a je pohřben na Centrálním hřbitově ve Vídni.
V roce 1901 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem Edler von. Jako člen vlády obdržel v roce 1908 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[23] V roce 1912 byl povýšen do stavu svobodných pánů.[24] Po odchodu z vlády byl v roce 1917 jmenován doživotním členem Panské sněmovny.[16] Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.[25] Byl též čestným rytířem Maltézského řádu a v roce 1917 obdržel čestné občanství v Litoměřicích. Od roku 1912 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 15 dislokovaného v Tarnopolu.[26][27]
Jeho manželkou byla od roku 1878 Berta Stammová (1855–1938) z Kadaně. Měli spolu čtyři děti, z nichž dvě zemřely v dětství. Syn Karl Franz (1893–1975) působil ve vojenské administraci, dcera Wilhelmina (1879–1954) byla manželkou pražského židovského podnikatele a velkostatkáře Eugena Kubinzkyho (1870–1948)[28] Manželé žili ve vile v Italské ulici č. p. 37,[29] po nacistické okupaci odešli v roce 1939 do zahraničí.[30]
Friedrichovi mladší bratři Franz Emil (1855–1933) a Karl Emanuel (1858–1926) sloužili taktéž v rakousko-uherské armádě, oba dosáhli generálských hodností a byli také povýšeni do šlechtického stavu.