Jaroslav Langer | |
---|---|
Narození | 1918 Československo |
Úmrtí | 2008 (ve věku 89–90 let) Bonn |
Povolání | spisovatel, spisovatel literatury faktu, právník, ekonom, politik a překladatel |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jaroslav Langer (1918 Československo – 2008 nebo 2009 Bonn[1][2]) byl česko-německý právník, odbojář, ekonom, politolog, spisovatel a politik.
V letech 1937–1939 studoval na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Po německé vojenské okupaci ČSR utekl do Polska, kde byl však po vypuknutí druhé světové války zatčen gestapem. Při transportu do koncentračního tábora utekl na Západní Ukrajinu, kde ale po vpádu německé armády v červnu 1941 upadl do zajetí nacistů a jako takový se, podle vlastního líčení, zúčastnil odboje a povstání ve varšavském ghettu, přičemž „zcela drze“ cestoval v uniformě SS.[3]
Po 2. světové válce, v letech 1945–1948 studoval v Praze ekonomii a politické vědy. V roce 1954 se stal členem Svazu spisovatelů, v roce 1962 byl z něj vyloučen, v roce 1967 mu bylo toto členství vráceno. V době pražského jara 1968 byl spoluzakladatelem Společnosti pro lidská práva a členem (ústředního) Přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků, v červenci 1968 vypracoval „Perspektivní program KAN“.
V roce 1969 odešel do exilu, žil se svou ženou v Bonnu, kde v letech 1970–1979 působil jako vědecký pracovník v knihovně Nadace Friedricha Eberta (Friedrich-Ebert-Stiftung, FES).[4] Po svém odchodu do penze, už jako spisovatel na volné noze, napsal mj. knihu Grenzen der Herrschaft: Die Endzeit der Machthierarchien (česky: Meze nadvlády: Soumrak hierarchie moci.), vydanou 1988.
Po listopadu 1989 navzdory své srdeční arytmii (lékař ho zrazoval před cestováním), navštěvoval Prahu a spolupracoval s představiteli Občanského fóra (OF) – mezi nimi s Josefem Mrázkem ze středočeského OF.
Byl členem kuratoria Mehr Demokratie (Více demokracie)[1], hnutí které v roce 1988 pod prvním názvem IDEE spoluzaložil.
Na začátku roku 1968 měla KSČ asi půldruhého milionu členů, co odpovídalo asi 13 procentům oprávněných voličů. I kdybychom vycházeli z předpokladu, že celá tato "členská báze" měla skutečný vliv jak na výběr kandidátů do parlamentu tak také na volbu členů Ústředního výboru i politbyra strany (což je ovšem čistá fikce), ani pak by těchto třináct procent nelegitimovalo ani tehdejší moc komunistické partajní centrály nad občany ani nárok strany, být "vedoucí silou ve státě“, který ji přiřkla leninská doktrína "demokratického centralismu". Základní myšlenkou Klubu angažovaných nestraníků, jako občanského politického hnutí pražského jara, bylo postupné vyřazeni této ilegitimní hierarchické nadvlády partajní oligarchie vzrůstajícím počtem nezávislých poslanců v parlamentě a vlastním předparlamentním politickým životem občanské báze. Z jejich horizontálně komunikujících politických klubů měly v budoucnu vycházet nejen impulsy a konkrétní návrhy na řešení společensko-politických problémů, ale také kandidáti na poslanecké mandáty na základě svých prokázaných odborných, tvůrčích a mravních kvalit. Jejich politická práce, vykonaná v komunitě a pro ni, a jejich nezávislost na hierarchicky a centralisticky strukturovaných organizacích, a ne vzestup na žebříčku funkcionářské partajní kariéry, je měla tedy kvalifikovat jako demokratické politiky a ne jako profesionální bojovníky o moc.Jaroslav Langner, Co se stalo a jak dál ... K nové československé demokracii, 1990
(chronologicky)