Josef Svatopluk Machar, dr. h. c. | |
---|---|
![]() Josef Svatopluk Machar, foto 1920 | |
Rodné jméno | Josef Machar |
Narození | 29. února 1864 Kolín ![]() |
Úmrtí | 17. března 1942 (ve věku 78 let) Praha ![]() |
Místo pohřbení | Brandýs nad Labem-Stará Boleslav |
Povolání | úředník, spisovatel |
Národnost | česká |
Politická příslušnost | Realistická strana, Česká strana pokroková, Česká státoprávní demokracie |
Manžel(ka) | Hedvika Macharová-Marešová |
Partner(ka) | Ida Ebert-Janowitz |
Děti | Sylva Nováčková, Jiřina Marešová |
Rodiče | Antonín Machar, Anna Machová |
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Svatopluk Machar (29. února 1864 Kolín[1] – 17. března 1942 Praha[2][3], pseudonymy Antonín Rousek a Leo Leonhardi) byl český úředník, básník, prozaik, satirik, publicista a politik, spoluautor Manifestu České moderny a představitel kritického realismu.
Narodil se v rodině krupaře Antonína Machara (1834–1881) a Anny Formánkové-Machové (1841). Měl šest sourozenců: Antonína (1866), Jana (1868), Václava (1869), Marii (1872–1872), Karla (1875) a Annu (1879–1879). Roku 1889 se oženil s Hedvikou Marešovou (1864), se kterou měl ve Vídni dvě dcery Sylvu Nováčkovou (1893–1968) a Jiřinu Marešovou (1895). Měl partnerku Idu Ebert-Janowitz (1884–1943).
Mládí strávil v Brandýse nad Labem. Vystudoval gymnázium v Praze. Poté absolvoval roční vojenskou službu. Následně odešel 1891 jako bankovní úředník do Vídně, kde zůstal až do konce první světové války.[4]
V této době také vznikla nejpodstatnější část Macharova básnického i publicistického díla. Sblížil se s T. G. Masarykem a stal se významným členem Realistické strany. Již před 1. světovou válkou vystupoval jako nepřítel prázdného vlastenectví. Za války pak spolupracoval s protirakouským odbojem.[5]
Po roce 1918 se na přání Masaryka vrátil do Československa a přijal úřad generálního inspektora československé armády. Dne 3. srpna 1924 přistál jako generální inspektor s vojenským dvouplošníkem na letišti v Kroměříži, aby provedl slavnostní přehlídku vojska, příslušníků československých legií a Sokola.[6] Koncem roku se funkce vzdal, protože již v této době se projevovaly jeho osobní rozpory s Masarykem. Později byly jeho postoje polemicky zaměřeny proti tzv. „politice Hradu“ a stal se stoupencem nacionalistické pravice. V letech 1918–1919 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii.[7][8] Roku 1929 se usídlil v Praze XVIII Střešovicích ve vile č. p. 650 v Cukrovarnické ulici č. 41. Po jeho smrti vilu zdědila jeho dcera.
Roku 1910 vystoupil z církve katolické.[1] Patřil mezi svobodné zednáře,[9] roku 1918 byl zvolen Velmistrem Veliké lóže národní československé.
V roce 1998 byla urna s jeho popelem převezena do Brandýsa nad Labem, kde je uložena v 1. patře místního gymnázia, pod kamennou pamětní deskou. Gymnázium se na jeho počest přejmenovalo na Gymnázium Josefa Svatopluka Machara. Urna je schovaná za pamětní deskou v 1. patře brandýského gymnázia, mezi sekretariátem a ředitelnou. Nachází se tam dutá deska, za kterou je urna schovaná.[10]
Macharova ulice je v Bakově nad Jizerou, Bratislavě, v Českých Budějovicích, ve Dvoře Králové nad Labem, v Hořicích, Kolíně, Lázních Bělohrad, Litoměřicích, Mělníku, Olomouci, Ostravě, Přerově, Úpici ve Velkých Popovicích a Žamberku. Macharovo náměstí je v pražských Střešovicích, do r. 1968 neslo název náměstí Na Ořechovce.[11] Vila, kde bydlel, je jen kousek odsud.
Josef Svatopluk Machar ve svém díle podává otevřenou kritiku měšťácké společnosti. Kritizuje zejména lhostejnost, pokrytectví a prázdné vlastenectví. Nevyhýbá se ani odsudku klerikalismu, zejména úlohy katolické církve ve státě a společnosti. Ve své filosofii dějin zdůrazňuje epochu antiky, naopak křesťanství pokládá za zdroj postupného morálního úpadku a chybného pojetí života. Politicky se stavěl proti mladočeské straně.
Příznačný je jeho realistický, strohý, analytický a provokující pohled na skutečnost. Usiloval o demystifikaci vztahů mezi lidmi (zejména rituálů lásky a manželství), které se navenek jeví vznešeně, ale ve skutečnosti jsou zkaženy sobectvím a neporozuměním.
Kladl velký důraz na významovou stránku poezie. Psal subjektivní a politickou lyriku a také veršovanou epiku. Pro jeho tvorbu je charakteristická tendence k prozaizaci poezie. Nejbližší mu byla satira a ironická a sarkastická vyjádření. Navazoval tak na Karla Havlíčka Borovského a Jana Nerudu.
Výtvarná podoba Macharových spisů, jak byly vydávány v prvním desetiletí 20. století, je neodmyslitelně spjata s osobností Františka Kupky, který k nim vytvářel obálky ve stylu svého realisticko-symbolistního, počátečního období. Machar naopak věnoval Kupkovi programní báseň Karikatury, uvozující jednu z jeho nejvýznamnějších sbírek Golgatha z roku 1901.
Machar je rovněž spoluautorem manifestu Česká moderna (1895).