| Národní umělec profesor Karel Plicka | |
|---|---|
 | |
| Narození | 14. října 1894 Vídeň  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 6. května 1987 (ve věku 92 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Národný cintorín |
| Povolání | antropolog, fotograf, filmový režisér, muzikolog, hudebník, etnograf, učitel, kameraman, filmař, folklorista a scenárista |
| Ocenění | národní umělec (1968) Řád Tomáše Garrigua Masaryka _BAR.svg){kind=small} 3. třídy in memoriam (1991) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Karel Plicka, též Karol Plicka (14. října 1894 Vídeň – 6. května 1987 Praha[1]), byl český a slovenský etnograf, folklorista, sběratel, hudebník, filmový scenárista, režisér i kameraman, fotograf, pedagog a jeden ze zakladatelů Akademie múzických umění.
Pocházel z rodiny zámečníka z Vítova u Slaného, který si ve Vídni založil prosperující dílnu. V roce 1900 se početná rodina přestěhovala do České Třebové. Od roku 1904 Karel Plicka začal fotografovat (sotva desetiletý si vlastnoručně vyrobil fotoaparát s formátem 6 × 9), v roce 1906 pořídil první soubor snímků z dvoutýdenní vlastivědné cesty. Po studiu učitelského ústavu v Hradci Králové (1909–1913) působil jako učitel v Úpici. V roce 1914 poprvé navštívil Slovensko. Válku prožil vzhledem k hudebnímu nadání u vojenské hudby ve Vídni. Roku 1918 se stal učitelem v Novém Městě nad Metují, kde založil a řídil komorní a recitační soubor České filharmonie.
Od roku 1923 (do roku 1937) se věnoval sběru lidových písní a dokumentaci lidové kultury ve službách Matice slovenské. V letech 1924–1928 studoval na univerzitě v Bratislavě národopis a hudební vědy. Původní folkloristické a etnografické dokumenty přerostly v osobité doklady vysoké estetické hodnoty ve směru lyrické stylizace a poetizace obrazu. Část snímků vyšla jako Pohľadnice Národopisného odboru Matice slov v návaznosti na starší projekt Pavola Socháně. Komplexnější typ dokumentace představoval film, kterým se Plicka zabýval od jara 1926. Jeho první filmové poetické dokumenty (Za slovenským ľudom – premiéra 1928, Po horách po dolách – 1930) získal domácí i mezinárodní ocenění v Benátkách). Mistrovským dílem se stal film Zem spieva (premiéra 1933), během jehož natáčení se připravovala i fotografická vyznání krásám krajiny v kulturně historickém kontextu. Některé filmové a fotografické obrazy z knihy Slovensko (1937) jsou tematicky totožné.
V letech 1937–1939 působil na filmovém oboru Školy umeleckých remesiel v Bratislavě. Mezi lety 1939–1945 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy. V knize Praha ve fotografiích K. P. (1940) nachází v nadčasovém monumentalizujícím pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti; publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace. I dva filmové dokumenty z let války (Věčná píseň a Barokní Praha) poukazují na sílící zájem o architekturu. V květnu 1945 se Plicka vrátil do Bratislavy. Stal se předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti a natočil dva publicistické dokumenty. V návaznosti na své předchozí pedagogické a organizátorské zkušenosti se podílel spolu s Antonínem Martinem Brousilem a Jaroslavem Boučkem na založení FAMU – Filmové fakulty AMU v Praze, otevřené v listopadu 1946. Stal se prvním děkanem této školy a mimořádným profesorem pro obor kompozice filmového obrazu. Pro zrakové potíže fakultu opustil ve školním roce 1949–1950 a tím zakončil práci v kinematografii.
Roku 1949 vyšlo Slovensko ve fotografiích K. P., jež se během řady vydání aktualizovalo i o některé snímky současné architektury. V mnoha obměnách dál fotografoval Prahu a vytvářel paralely mezi Slovenskem a Českými zeměmi až k syntéze Československo (1974). Vydal i řadu populárních publikací o folklóru (Čes. rok, Čes. kalendář, U maminky…). Knihou reminiscencí a vzpomínek na filmařskou tvorbu je Zlatá brána (1964), kde se osobitým způsobem prolíná vizuální, verbální a hudební rovina daná prezentovanými úryvky písní. Za uměleckou, folkloristickou a pedagogickou činnost byl jmenován národním umělcem (1968). Byl členem a vedoucím činitelem řady mezinárodních společností.
Karel Plicka fotografoval obvykle se stativem na formáty 6 × 9 až 10 × 15, bez optických a laboratorních triků. Pro pohybové scény později používal německý přístroj Praktisix. Snímky Karla Plicky jsou plně realistické, nestavěné na efektu mimořádnosti, náhodnosti, prchavého dojmu. Jsou zbaveny nepodstatných složek (nap. i projevů současného života), aby tak působily v obecnější, nadčasové symbolické rovině. Plicka hledal trvalé hodnoty života, jeho harmonii, zajímala jej sounáležitost lidí. Programově heroizoval prostého člověka a lidovou kulturu. Se svými znalostmi, zaujetím i osobitým estetickým cítěním vytvořil nezaměnitelný autorský rukopis. Opíral se o klasická kompoziční pravidla, čekal na ideální světelné podmínky. Ústředním tématem jeho díla byl člověk jako nositel lidových tradic. Tuto základní hodnotu obohacovalo téma architektury jako dědictví minulosti a přírody jako životodárné síly, obklopující člověka. Plicka osobitým způsobem rozvinul klasické téma národních dějin a lidových tradic v soudobých médiích – fotografii a filmu.[2] Uplatňoval zkušenosti z několika oborů ve vzájemně se obohacujících vztazích. Jeho přínos československé fotografii je zcela mimořádný. Ve slovenské Blatnici bylo roku 1988 otevřeno jeho muzeum.
U příležitosti světové výstavy známek v Praze byla 12. září 2008 vydána poštovní známka v hodnotě 35 Kč s portrétem Karla Plicky. Jednalo se o společné vydání se Slovenskem.[3][4] Na známce je portrét Karla Plicky s fotoaparátem. Na levém kuponu je kresba jeho fotografie sochy na Karlově mostě, na pravém kuponu svatební kroj z Očové.
Národní filmový archív Praha
Umělecko-průmyslové muzeum Praha
Moravská galerie Brno
Muzeum umění a designu Benešov
Slovenská národná galéria Bratislava
Slovenské národné múzeum Martin
Matica slovenská Martin
Múzeum Karola Plicku Blatnica
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Plicka na Wikimedia Commons 