Karel Reiner (27. června 1910 Žatec[1] – 17. října 1979 Praha) byl český hudební skladatel, klavírista a hudební publicista s židovskými kořeny.
Život
Otec skladatele, Josef Reiner (1872–1942) byl vrchní kantor v žatecké synagoze. Studoval zpěv na vídeňské Conservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde. V Žatci také zpěv a klavír vyučoval. Syn tak již v dětství získal základní hudební vzdělání. Po maturitě na německém gymnáziu v Žatci studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vedle toho studoval hru na varhany na Německé hudební akademii, hudební teorii a skladbu u Aloise Háby a kompozici na mistrovské škole u Josefa Suka. Právnická studia dokončil v roce 1933. Pokračoval studiem hudební vědy na Filozofické fakultě Karlovy univerzity a dál se vzdělával v kurzu čtvrttónové a šestinotónové hudby na Pražské konzervatoři u Aloise Háby, s nímž velmi těsně spolupracoval jako interpret na čtvrttónové piano.
V letech 1934–1938 působil jako pianista a skladatel scénické hudby v divadle D 35-39 Emila Františka Buriana. Účastnil se také činnosti Levé fronty a hudební sekce Svazu dělnických divadelních ochotníků československých. Byl členem výboru Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost a přispíval do odborných hudebních časopisů.
Po obsazení Československa Němci se musel kvůli nacistickým rasovým zákonům vzdát veřejné činnosti. V letech 1939–1943 pracoval jako redaktor Židovských listů v Židovské náboženské obci. Roku 1943 byl vězněn v Terezíně, kde se aktivně zapojil do kulturní činnosti jako klavírista i skladatel. Byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, prošel i koncentračním táborem Kaufering. V závěru války se mu podařilo uniknout z pochodu smrti.
Po válce byl zaměstnán jako hudební referent novin Kulturní politika a Svobodné Československo . Byl jedním ze zakladatelů opery Divadla 5. května. V letech 1947–1949 byl tajemníkem Syndikátu českých skladatelů, v roce 1949 tajemníkem české sekce Svazu československých skladatelů. Potom byl obviněn z formalizmu a odeslán na roční tvůrčí dovolenou. Po roce 1951 působil v různých funkcích v rozmanitých kulturních institucích. Zároveň skládal tvorbu, která patřila k hlavnímu směřování masové písně 50. let. V letech 1964–1969 byl předsedou Českého hudebního fondu. V roce 1961 obdržel vyznamenání Za vynikající práci a roku 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Ve své tvorbě vycházel z netematického slohu a nauky o harmonii Aloise Háby. Nezanedbatelný je však i vliv Josefa Suka a E. F. Buriana. V poválečném období se jeho skladby formálně přibližují neoklasicismu. Po roce 1948 se také angažoval jako autor politické a masové písně a zkomponoval i řadu úprav lidových písní. Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé. Napsal více než 280 menších i větších, převážně instrumentálních skladeb. Významnou část díla tvoří scénická hudba pro film, divadlo a rozhlas. Rovněž široká je i jeho činnost na poli hudební vědy a činnost publicistická. U některých děl publikovaných za okupace jeho jméno z rasových důvodů buď vůbec chybí, nebo ho svým jménem zaštítil Alois Hába.
Reinerovy písně z cyklu Květovaný kůň (na texty Reinerova kolegy, taktéž rasově pronásledovaného, Norberta Frýda pro děti ze židovských sirotčinců), divadelního představení Staročeská Esther (lidový text z 18. století připravovaný k realizaci Déčkem E. F. Buriana, ale nakonec premiérovaný v terezínském ghettu v režii Norberta Frýda) a jednu z předválečného minicyklu Tři písně milostné (Starodávná milá) ve svých úpravách nahrála skupina Květovaný kůň (Zuzana Hanzlová, Michal Hrubý, Petr Tichý, Jarda Svoboda) na album Ztracené písně (2016).
Melodie z cyklu Květovaný kůň a představení Staročeské Esther reinterpretovala také pianistka a zpěvačka Aida Mujačič, v podobném duchu jako Anthony Coleman písně M. Gebirtiga.[2]
Zemřel roku 1979 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Rakousko-Uhersko
Československo