| Koroljov SK-4 | |
|---|---|
 Koroljov SK-4, lehký letoun pro dálkové lety | |
| Určení | Hornoplošník pro dálkové lety |
| Výrobce | Moskevská letecká škola Osoavichim |
| Šéfkonstruktér | Sergej Pavlovič Koroljov |
| První let | 1930 |
| Uživatel | Sovětský svaz |
| Vyrobeno kusů | 1 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Koroljov SK-4 (rusky: Королёв CK-4) bylo sovětské, lehké letadlo pro dálkové lety. Letoun byl vytvořen přelomu 20. a 30 let konstruktérem Sergejem Pavlovičem Koroljovem.[1]
Sergej Koroljov od roku 1927 pracoval v leteckém průmyslu a současně, večerně pokračoval ve studii na vysoké škole, která zahájil v roce 1924. V průběhu studia se intenzivně zabýval konstrukcí kluzáků. Jako diplomovou práci na Fakultě mechaniky Moskevské státní technické univerzity N.E. Baumana (Московский государственный технический университет им. Н. Э. Баумана)[2] navrhl lehké dvoumístné letadlo pro dálkové lety. Vedoucím jeho diplomové práce byl slavný konstruktér Andrej Tupolev. V listopadu 1929 projekt obhájil a 9. února 1930 získal diplom leteckého inženýra. V červnu nastoupil do Centrálního aerohydrodynamického institutu (Centralnyj aerogidrodinamičeskij institut – CAGI).
Vzhledem k tomu, že navrhl diplomovou prací zajímavý letoun, byl vyzván, aby letoun postavil.[3] Jako první variantu přijal S. Korolev pro SK-4 hvězdicový motor Walter NZ-60 o výkonu 60 k/44 kW. (stejný jako u letounu Jakovleva AIR-3), i když uvažoval i o silnějším hvězdicovém motoru Švecov M-11 (100 k/74 kW)[4] a také o využití raketového motoru OR-1 nebo OR-2 s projektovaným tahem 50 kp, na jehož konstrukci od roku 1931 pracoval v Moskevské skupině pro studium reaktivního pohybu (MosGIRD). Od tohoto záměru ale velmi brzy ustoupil. Zástavba zmíněného motoru do zádě trupu letounu typu SK-4 by totiž vedla k výraznému posunu aerodynamického těžiště a nutnosti zásadně jej překonstruovat.[5]
Za peněžní podpory od Ústředního výboru Společnosti pro podporu obrany, letecké a chemické výroby Osoaviachim (pozdější DOSAAF) tento dvoumístný stroj SK-4 v dubnu 1930 také postavil a spolu se zkušebním pilotem Dmitrijem Košicem zalétal.[6] Již o několik měsíců dříve totiž získal složením zkoušek ve škole Mosaviachim pilotní průkaz pro motorové letouny.[2]
Testy, které byly provedeny zkušebním pilotem D. A. Košicem a uskutečnily se v roce 1930 na hlavním letišti v Moskvě, ukázaly dobré výsledky. Letadlo dosáhlo maximální rychlosti až 160 km/h a přistávací rychlosti 68 km/h a mohlo létat bez přistání po dobu 12 hodin. Taková doba trvání letu nebyla dosažena žádným jiným letadlem této třídy.[7]
Byl to první a také poslední letoun Koroljova s pístovým motorem. V roce 1936 Sergej Koroljov postavil první raketově poháněný letoun Koroljov RP-318 jako adaptaci kluzáku SK-9 (1935) vlastní konstrukce.[8]
Letoun se vyznačoval křídlem velkého rozpětí, které se podobalo spíše křídlu kluzáku. Kluzáky Koroljov do té doby skutečně navrhoval (SK-1 až SK-3). Koroljov chtěl maximální jednoduchostí konstrukce dosáhnout maximální efektivity hmotnosti a rekordně dlouhé doby letu.[9]
Jednalo se o lehký hornokřídlý jednoplošník. Letadlo bylo smíšené konstrukce převážně ze dřeva. Dvounosníkové křídlo mělo vysoký poměr rozpětí a hloubky. Bylo v něm instalováno šest palivových nádrží na benzín (celkem o hmotnosti paliva 190 kg), které mu měly zajišťovat vytrvalost letu až 12 hodin.
Letoun měl dvoumístný kokpit v tandemovém uspořádání se zdvojeným řízením.[10] Viditelnost z letounu nebyla právě nejlepší. Křídlo bylo nad trupem na velmi nízkých vzpěrách (baldachýn). První kokpit byl přímo pod křídlem a druhý v úrovní odtokové hrany křídla. Letoun měl klasický kolový podvozek s rozchodem kol 1,5 m.[7]
Piloti, technici a mechanici dopravních týmů Aeroflotu na Frunzeho centrálním letišti v Moskvě se zájmem sledovali v letech 1930-1 lety malého, dvoumístného letounu, který se vyznačoval neobvykle protáhlým křídlem. V tom období byl letoun vyzkoušen několika lety, ale jeho motor Walter NZ-60 nepracoval spolehlivě.[9] Zřejmě to nebyl zcela nový motor, protože továrna Walter již před nějakým časem přestala tyto motory vyrábět a nahradila je modernějšími typy (NZ-70 a Vega), které byly ve výrobě od roku 1929.[11]
K pokusu o rekordní lety nakonec vůbec nedošlo, protože SK-4 byl během pokusů poškozen. V jednom letu za pilotáže D. Košice motor vysadil a stroj se zřítil na střechu letištního hangáru. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stroj byl na odpis.[3]
Sovětský svaz