Rakety Delta jsou nejdéle používané americké nosné rakety, vyznačují se velmi vysokou spolehlivostí a jsou jedním z nejlevnějších a nejefektivnějších amerických kosmických dopravních systémů. Počátky programu Delta spadají do roku 1955, kdy začal vývoj balistické rakety středního doletu Thor. Po několika měsících testování bylo rozhodnuto o úpravě již existujících balistických raket pro kosmické lety, nový nosný systém sestával z upravené balistické rakety PGM-17 Thor a horních raketových stupňů převzatých z jiných programů (např. Vanguard, Atlas). Přidání pomocných urychlovacích motorů umožnilo prodloužení jednotlivých stupňů a zvýšení nosnosti. Snížení nákladů bylo dosaženo použitím přebytečných motorů z programu Apollo v 70. letech. Kombinování nejrůznějších typů motorů a horních a urychlovacích stupňů umožnilo vznik mnoha variant a výrazné zvýšení nosnosti, při relativně nízkých nákladech. Program Delta musel čelit několika pokusům o zrušení a nahrazení racionálnějším alternativním programem, vždy ale pokračoval dále. Během 50 let ve službě vykonaly rakety Delta a jejich různé variace téměř 1000 letů (Thor + Delta). V současné době jsou vyráběny a provozovány společností United Launch Alliance.
.jpg)
Po druhé světové válce se rozvíjel výzkum a budování celé řady raket, které sloužily původně jen vojenským složkám ministerstva obrany USA. Později patronaci přebrala i NASA. Po raketách typu Vanguard a Juno byly vyvinuty řady raket Thor, Atlas, Titan, Scout a Saturn. V řadě raket Thor byla postavena varianta Thor-Delta[1] a z této varianty vznikl nový typ lehké rakety Delta. Přechod z označení Thor na označení Delta byla spíše náhoda, než záměr. Počáteční vývojové varianty provázel velký zmatek ve značení a některé pozdní typy raket Thor bývají označeny jako Delta a některé rané a vojenské verze Delty jsou označovány jako Thor. Mezi lety 1959 – 1972 bylo vyrobeno mnoho variant sestavených z různě upravených základních stupňů Thor-Delta a jako další stupně byly připojovány stupně převzaté z jiných projektů (Able, Agena, Burner). Ke standardizaci označení došlo až v polovině 70. let kdy se do služby dostává řada Delta 2000 a stává se tak spolehlivým a dostupným nosným prostředkem pro komerční, výzkumné i vojenské lety. Program se několikrát ocitl na pokraji zrušení, bylo to způsobeno tím, že jej NASA považovala za prozatímní do doby než budou vyvinuty silnější vyspělejší nosné systémy. Asi nejhorší bylo období po zavedení raketoplánů Space Shuttle. NASA chtěla využívat raketoplány co možná nejvíce a rozhodla se zrušit program Delta a všechny náklady měl dopravovat na orbitu pouze Space Shuttle. Už tou dobou se však ozývaly kritiky NASA, že provoz raketoplánu je příliš nákladný a jeho nákladní kapacita zůstává často nevyužita. Vzkříšení se Delta dočkala roku 1986 po nehodě raketoplánu Challanger, kdy byl přerušen provoz raketoplánů. Do služby se vrátila řada Delta 3000 a byly vyvíjeny nové řady Delta 4000 a Delta 5000. Úspěch zaznamenala až řada Delta 6000 která se používala ve verzi 6925 mezi lety 1989 až 1992 kdy ji nahradila řada Delta 7000. Delta 7000 se používala až do roku 2018. Řady Delta 6000 a Delta 7000 jsou označovány jako Delta II. Další vývojovou etapou se měla stát Delta 3 (serie 8000) s větší nosností, projekt byl po nehodách zrušen a přednost dostal nový projekt Delta IV (série 9000). V současné době (2018) je používána řada Delta IV ve variantách Medium a Heavy. Rakety Delta byly také provozovány Japonskem pod označením H1, N1 a N2. Rakety delta zastávají díky své variabilitě velmi důležitý post ve vesmírném průmyslu, jsou relativně levné, velmi spolehlivé a prověřené.
Značení různých variant nebylo vždy stejné, zpočátku se varianty označovaly pouze písmeny. Na počátku 70. let bylo zavedeno značení čtyřmístným číslem.
Systém značení byl v roce 2004 změněn a od roku 2005 se používá nový:
Oproti předchozím verzím bylo sjednoceno značení, základem označení je základní stupeň a použité pomocné motory. Jako motory prvního stupně se používaly Rocketdyne MB-3-3 a RS-27, druhý stupeň byl poháněn motory AJ-10-118F nebo TR-201.
Řada raket Delta II byla vyvinuta na počátku 90. let, její výrobu později zajišťuje společný podnik Lockheedu a Boeingu - United Launch Alliance. Z řady Delta II jsou aktivní varianty 7925 a 7925 Heavy. Delta II má na kontě přes 130 startů a podílela na několika misích k Marsu. Počet stupňů a pomocných raket se liší podle varianty a hmotnosti nákladu, nejsilnější varianta 7925 Heavy dokáže vynést na nízkou orbitu Země až 6100 kg a na geostacionární orbitu 2170 kg.
Nová řada raket začala být používána od roku 1998. Nosnost se zvýšila na 8000 kg pro nízkou dráhu kolem Země a 3800 kg pro geostacionární přechodovou dráhu. Byla dlouhá 39,1 metru, hmotnost 300 tun. Odstartovala celkem třikrát, dvakrát selhala a při třetím startu nesla pouze testovací náklad. Raketa měla 9 pomocných raket na tuhé pohonné látky o celkovém tahu 628,3 kN. První stupeň byl poháněn jedním motorem Rocketdyne RS-27A na tekutý kyslík a RP-1 kerosen a dosahoval tahu až 1085.79 kN. Pohon druhého stupně obstarával jeden motor Pratt & Whitney RL-10B o tahu 110,03 kN, spalující tekutý kyslík a vodík. Po nezdarech při prvních startech a kvůli rozvoji technologicky pokročilejší koncepce Delta IV, bylo od dalšího rozvoje Delty III upuštěno, avšak technologie a zkušenosti získané při vývoji Delty III byly uplatněny v programu Delta IV.
Zahájila svou činnost v roce 2002. Byla vyvinuta společností Boeing za účelem pokrýt potřebu amerických ozbrojených sil a snížit výdaje na vynášení nákladů na orbitu Země. Raketa startovala více než dvacetkrát a z toho jednou částečně selhala. První stupeň pohání motor Rocketdyne RS-68 na tekutý kyslík a vodík. Motor druhého stupně spaluje stejné palivo a nazývá se RL-10B2.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rakety Delta na Wikimedia Commons Galerie Rakety Delta na Wikimedia Commons