Anatole France | |
---|---|
Rodné jméno | Jacques François-Anatole Thibault |
Narození | 16. dubna 1844 Paříž |
Úmrtí | 12. října 1924 (ve věku 80 let) panství Béchellerie |
Místo pohřbení | Starý hřbitov v Neuilly-sur-Seine |
Pseudonym | Anatole France |
Povolání | spisovatel, básník, romanopisec, knihovník, literární kritik, autor sci-fi, prozaik, životopisec a kritik |
Alma mater | Collège Stanislas |
Žánr | román |
Významná díla | Historie našich dnů, Ostrov tučňáků, Vzpoura andělů, Zločin Silvestra Bonnarda, člena Institutu |
Ocenění | Montyonova cena (1882) rytíř Řádu čestné legie (1884) Vitetova cena (1889) důstojník Řádu čestné legie (1895) Nobelova cena za literaturu (1921) |
Manžel(ka) | Valérie Guérin de Sauville Emma Laprévotte |
Partner(ka) | Léontine Lippmann |
Děti | Suzanne Thibault |
Příbuzní | Lucien Psichari (vnuk) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
galerie na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Anatole France, vlastním jménem Jacques-François-Anatole Thibault, (16. dubna 1844 Paříž – 12. října 1924 La Béchellerie u Tours) byl francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, pokračovatel racionalistických tradic renesance a osvícenství, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921[1].
Bývá často označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století.
Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet (zemřela roku 1910), která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii.
Svou literární činnost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelem impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu. Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883–1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886–1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps.
Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat. Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl v roce 1894 neoprávněně shledán vinným z velezrady. Dále ostře vystupoval proti kolonialismu, pranýřoval zrůdnost a neomylnost dogmatických systémů a přikláněl se k radikálním politickým tendencím. Po stránce myšlenkové se v mnohém projevoval jako dědic Montaignův, Voltairův a Diderotův. Roku 1909 absolvoval přednáškové turné po Jižní Americe.
Z návalu nacionalismu na počátku 1. světové války Anatole France brzy vystřízlivěl a žil v ústraní na svém venkovském sídle La Béchellerie uprostřed svých sbírek starožitností. Roku 1921 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L'Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace).[pozn. 1]
Anatole France zemřel roku 1924 v La Béchellerie. Pochován je na hřbitově 'Cimetière ancien de Neuilly' v Neuilly-sur-Seine.
38. křeslo Francouzské akademie | ||
---|---|---|
Předchůdce: Ferdinand de Lesseps |
1896–1924 Anatole France |
Nástupce: Paul Valéry |