Gerhart Hauptmann | |
---|---|
![]() | |
Narození | 15. listopadu 1862 Szczawno-Zdrój |
Úmrtí | 6. června 1946 (ve věku 83 let) Jagniątków |
Příčina úmrtí | bronchitida |
Povolání | dramatik, básník, textař, romanopisec, autor autobiografie, scenárista a spisovatel |
Národnost | Němci |
Alma mater | Univerzita Jena |
Témata | drama |
Významná díla | Krysy Hanička Tkalci |
Ocenění | Cena Franze Grillparzera (1896) Cena Franze Grillparzera (1899) Cena Franze Grillparzera (1905) Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1911) Nobelova cena za literaturu (1912) … více na Wikidatech |
Manžel(ka) | Marie Thienemann Hauptmann (1885–1904) Margarete Hauptmannová (od 1904) |
Děti | Ivo Hauptmann |
Podpis | ![]() |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Gerhart Johann Robert Hauptmann (15. listopadu 1862, Obersalzbrunn – 6. června 1946, Agnieszków) byl německý prozaik a dramatik přelomu 19. a 20. století, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912[1].
Gerhart Hauptmann se narodil roku 1862 v rodině pruského hoteliéra v malém slezském městečku Obersalzbrunn (dnes je součástí Polska a jmenuje se Szczawno-Zdrój). Po absolvování Realschule v Breslau (nyní polská Vratislav) byl poslán na statek svého strýce v Jaueru (nyní polský Jawor), aby se učil zemědělství. Protože však Hauptmann nenašel v životě na venkově žádnou zálibu, brzy se vrátil do Breslau , kde začal studovat na umělecké škole, neboť se chtěl stát sochařem. Na škole se seznámil se svým celoživotním přítelem, německým malířem Josefem Blockem. Poté studoval sociologii a přírodní vědy na univerzitě v Jeně a v Berlíně a v letech 1883 a 1884 působil jako sochař v Římě. Roku 1885 se oženil, usadil se v Berlíně, zcela se věnoval literární činnosti a brzy získal pověst předního představitele nejen německého, ale i světového moderního dramatu. Roku 1891 se přestěhoval do Schreiberhau (dnes polská Szklarska Poręba) v Krkonoších, roku 1894 navštívil Ameriku a od roku 1907 žil v Agnetendorfu (dnes polský Jagniątków), rovněž v Krkonoších.
Ve svém díle byl zpočátku ovlivněn naturalismem (například slavné drama Před východem slunce s drastickými scénami, které vyvolaly skandál, nebo Forman Henčl, v němž je hrdina dohnán ženou k sebevraždě), ale později se v něm objevují i prvky symbolismu a novoromantismu (drama Hanička, kde se realita mísí se snem, nebo pohádková hra Potopený zvon). Jeho dramata i prózy se vyznačují dokonalým vystižením povah vystupujících postav v nejpodrobnějších odstínech. Roku 1912 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… zejména za jeho bohatou, mnohostrannou, vynikající tvůrčí činnost v oblasti dramatického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).
Ve svých nejlepších dílech (vytvořených především před první světovou válkou) ztvárňoval Hauptmann s velkým citem sociální problematiku své doby, leckdy v historických kulisách. V jeho dílech se mísí soucit s bídou a bojová kritika současné společnosti se zachycením prvků života do té doby často tabuizovaných (rozklad maloměšťáckých rodin, náboženské a sociální problémy, bídu proletariátu, prušáctví a byrokratismus). Tento citlivý přístup k otevřeným otázkám jednotlivce, národa i lidstva se však v poválečné době změnil, protože Hauptmann nedokázal vinou své pasivity uhájit své dřívější humanistické postoje.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 v Německu zůstal a stáhl se částečně do ústraní. Nacistický režim ho sice nijak zvlášť v lásce neměl, ale protože potřeboval reprezentativního spisovatele starší generace, žijícího klasika, povoloval nové inscenace mnohých jeho divadelních her. Hauptmann se některých představení dokonce zúčastňoval v čestné lóži společně s představiteli Třetí říše (např. s Hermannem Göringem). Jeho drama Tkalci z roku 1892 líčící útisk a stávku krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 20. století se ovšem hrát nesmělo. Kuriózní je, že během druhé světové války chtěli nacisté Tkalce přece jen uvést, ale s novým, optimistickým koncem, zhruba v tom smyslu, že se oněm tkalcům v hitlerovském státě dobře vede. Gerhart Hauptmann ale tento záměr odmítl. Koncem války pak Hauptmann v únoru roku 1945 zažil spojenecké bombardování Drážďan, při kterém bylo město téměř zničeno. Po skončení druhé světové války dožíval ve svém domě v tehdejším podkrkonošské vesnici Agnetendorf (dnes Jagniatków). Jelikož se Agnetendorf stal včetně téměř celého Dolního Slezska součástí Polska, bylo i Hauptmannovi samotnému oznámeno, že se musí s ostatními Němci vystěhovat. K tomu však nedošlo, protože náhle vážně onemocněl a následně ve svém domě roku 1946 zemřel. Jeho druhá manželka Margarete se po jeho smrti přestěhovala do Bavorska, kde zemřela o 11 let později.