Narodil se roku 2. února1889 v Pražském Předměstí u Hradce Králové (nyní Hradec Králové) v rodině sklepníka[p 1] a pozdějšího správce konírny zájezdního hostince Karla Vachka a jeho manželky Anny, rozené Krajákové.[2] Byl nejmladší ze čtyř dětí, otec zemřel, když bylo Emilu Vachkovi pět let. Základní školu vychodil v Hradci Králové a Hořicích, od roku 1900 studoval na reálce v Hradci Králové. V té době se seznámil s Karlem Čapkem, který studoval na královéhradeckém gymnáziu. Spolu s Čapkem, Rudolfem Medkem, Jiřím Červeným a dalšími studenty byl Vachek členem studentského spolku Mansarda.[3] Z reálky musel odejít pro problémy s článkem ve studentském časopise Revue nejmladších a nastoupil na obchodní akademii (tu musel brzy kvůli stěhování do Prahy opustit).[4]
Počátky v Praze
V roce 1906 se matka se třemi dětmi přestěhovala do Prahy.[5] Emil Vachek začal studovat na soukromé obchodní škole, studia ale nedokončil a stal se profesionálním novinářem.
Novinář – redaktor
V roce 1911 se Emil Vachek stal redaktorem Práva lidu, kde pracoval do roku 1929 a jeho příspěvky se objevily téměř ve všech rubrikách (dále přispíval do Práva lidu v letech 1935–1937 a 1947). Byl též v období 1916–1921 redaktorem satirického časopisu Kopřivy (časopis vydávala Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická od 1909 do 1931).[6] V Plzni poté redigoval v letech 1924–1928 revue Pramen[p 2] a Nové svobody (1926–1928). Přispíval i do dalších levicových tiskovin.
V roce 1935 se spolupodílel na založení nakladatelství Evropský literární klub (ELK) a byl jeho místopředsedou.[4], přispíval do Volné myšlenky, Práce, Zvonu, Tvorby, Panorámy, Literárních novin, v letech 1924–1927 vydával a redigoval plzeňskýPramen a v letech 1927–1929Novou svobodu.
Své články publikoval pod pseudonymy Emil Czerski, Ludvík Chládek, Litnov. Používal také různé šifry, např. EV, V, ax. Redigoval Památník dělnické olympiády 1921. Od roku 1929 řídil knihovnu Pyramida.[7]. Byl též literárním poradcem, ředitelem nakladatelství Sfinx. Od konce 30. let 20. století se přednostně věnoval vlastní literární tvorbě.
Emil Vachek byl ženat, s manželkou Karlou žili ve 30. letech 20. století v pražské ulici Nad Mlynářkou 1528.[12]
Dílo
Původní tvorba E. Vachka od povídkového debutu z roku 1916 je reprezentována více než padesáti knižně vydanými tituly a zahrnuje s výjimkou poezie prakticky všechny literární žánry. Romány Bidýlko, Žil jsem s cizinkou a detektivní příběhy, ve kterých vystupuje postava detektiva Klubíčka, patří mezi stále vydávané knihy.[13] Jeho dílo se vyznačuje fabulační vynalézavostí a psychologickým zaměřením. Ve svých knihách také hojně těžil ze slangových a argotických vrstev jazyka. Psal zejména naturalisticky pojaté psychologické a sociální romány (např. Sup nebo Divoká srdce), ve kterých však vždy řešil určité společensko-etické téma, jako je antisemitismus či prostituce. V povídkových sbírkách kombinoval naturalistické a sentimentální motivy, erotizující linie jeho tvorby vyvrcholila v románové trilogii Chám Dynybyl (1926–1931). Vysokou úroveň mají jeho detektivní romány (např. Tajemství obrazárny, Muž a stín, Zlá minuta a další), v nichž v postavě Klubíčka vytvořil první typ českého detektiva. Kromě detektivek je z jeho díla nejznámější portrét žižkovského zlodějíčka z románu Bidýlko (1927), fantastický román Pán světa (1925) a rozsáhlý desetidílný dokumentární cyklus o druhé světové válce s názvem Německá válka (1945–1947).
Stal se tvůrcem prvního ryze českého detektiva v naší literatuře. Je jím inspektor, posléze komisař a nakonec šéf bezpečnostního oddělení Klubíčko, který se poprvé objevil roku 1928 v románuTajemství obrazárny. Klubíčko je starý mládenec a samotář, moudrý a zkušený muž, znalec starých noblesních mravů. Potrpí si na dobré oblečení, kouří dýmku a drahé doutníky, pije kvalitní koňak, je milovníkem dobré kávy a bibliofilií, má však také smysl pro humor a bystrý analytický rozum, který mu umožňuje řešit kriminální případy s lehkostí a bravurou. Je vždy víc osobností než pouhým strojem na myšlení, své povolání provozuje spíše jako umění než jako řemeslo.
Literární pozůstalost Emila Vachka tvoří obsáhlý materiál ke studiu jeho díla.
Tajemství obrazárny (1928), Vachkova detektivní prvotina, ve které se objevuje detektiv Klubíčko se svými pomocníky Zdeňkem a Maurinem. Děj knihy se točí kolem krádeže cenného obrazu a jeho padělku.
Muž a stín (1932), druhý případ detektiva Klubíčka, ve kterém řeší vraždu lichvářky.
Zlá minuta (1933), v knize detektiv Klubíčko vyšetřuje vraždu krásné mladé dívky, služebné jednoho známého lékaře, jejíž mrtvola je objevena uprostřed mrazivé prosincové noci v bedně na písek.
Okno (1958), v knize pátrá detektiv Klubíčko po pachateli neuvěřitelné loupeže briliantů v klenotnictví na nejživější pražské ulici.
Černá hvězda (1959), detektivní příběh o vraždě a o záhadném vloupání do vily pražské herečky, za kterým se skrývá složitý špionážní případ. Detektiv Klubíčko odhaluje tajemství kolem plánů tajné zbraně, které nacistická armáda ukryla na konci války v jednom českém zámku a nyní se je snaží získat prostřednictvím svých agentů.
Dřevěná madonka (1962), příběh, ve kterém tentokrát detektiv Klubíčko vyšetřuje záhadné zmizení památky českého řezbářského umění z doby gotické.
Devatenáct klavírů (1964), v tomto příběhu, odehrávajícím se za první republiky, pracuje detektiv Klubíčko v českém pohraničí, jež se už chystají uchvátit nacisté, a řeší zde složitý případ hledání šperků, které ukryl výrobce klavíru ve dvou nástrojích a po nichž pátrají jeho příbuzní i nacisté, aby jejich ohromné hodnoty užili k financování svého politického boje.
Beranní dvůr (1964), ve svém dalším případě rozvíjí detektiv Klubíčko svůj pátrací um a kombinační důvtip v případě dvojnásobné vraždy. Její obětí se stal někdejší velkostatkář a jeho družka a podnětem k ní byla touha zmocnit se pečlivě ukrytého majetku velkostatkáře z minulých dob.
Pán světa (1925), fantastický, humoristicky až satiricky pojatý román líčí příběh židovského průmyslníka Beera, který se pomocí obratně připraveného fašistického hnutí zmocní nejprve německého průmyslu a postupně proniká na zahraniční trhy až se mu podaří smazat státní hranice a ovládnout svět. všechny země zapojí do Světové obchodní a průmyslové unie a jako donucovací prostředek mu přitom slouží paprsky smrti, jimiž zničí Ameriku. Přestože jeho utopické uspořádání světa odstraňuje hlad, bídu i války, jeho říše se zhroutí na lidském odporu proti despotické vládě.
Chám Dynybyl, románovátrilogie o nevzdělaném a primitivním zahradníkovi Dynybylovi, který se stává majitelem vily, protože si namluvil majitelovu dceru, kterou přitahovala pudová sexualita. Trilogie se skládá z těchto dílů:
Bidýlko (1927), jde o jednu z nejúspěšnějších autorových prací, ve které Vachek vytvořil barvitý obraz života na pražské periférii. „Bidýlko“ je důvěrný název pro pavlač žižkovského činžáku, v němž bydlí kromě jiných pochybných existencí také kapsář a zlodějíček Stavinoha, který prodělá hluboký mravní přerod a stane se vzorným občanem. Stavinoha si totiž potrpí na „stavovskou čest“ a pomůže vypátrat mezinárodního vyzvědače. Zdramatizováno pod názvem Lišák Stavinoha.
Žil jsem s cizinkou (1938), román, příběh typicky maloměšťáckého, poklidného manželství, které je postaveno na lži a celoživotním klamu. Dobrácký, důvěřivý muž (kancelářský ředitel velké akciové společnosti), odhaluje po smrti své mnohem mladší manželky její milostné vztahy. Jeho pátrání po jejích nevěrách neztrácí však nikdy ráz revize účtů podvedeného majetníka, který hájí svůj soukromovlastnický nárok na ženu, již štědře vydržoval, nestaraje se přitom nikdy o její vnitřní život.
Až se ucho utrhne (1940, přepracováno 1959), román, ve kterém autor s humorem a satirou kreslí postavu starosty města Bocikánova, který ovládá svými špinavými peněžními obchůdky nejen klan svých příbuzných, ale i životy prostých občanů města. Kniha je ostrou kritikou malých spekulantů, podvodníků a jejich přisluhovačů, kteří patřili k městské honoraci v době první republiky.
Severní záře (1956), román, ve kterém se autor Vrací se do doby okupace, aby na osudech mladého profesora,uvězněného pro podezření ze sabotáže, ale propuštěného pro nedostatek důkazů, a jeho ženy studentky, zobrazil vnitřní přerod českých lidí, které vědomí lidské odpovědnosti a solidarity vedlo k odvržení iluze osobního štěstí a k poznání, že je zapotřebí o svobodu bojovat, aby i u nich mohlo "slunce zazářit". To Vachek symbolicky vyjadřuje severní září, která "v noci lidstva vyšlehne, aby ubezpečila ty, kteří již ztrácejí víru, že slunce opět přijde".
Konec a začátek (1958), román odehrávající se v posledních měsících první světové války, kdy vojenské události již dosvědčovaly, že dojde k porážce Rakouska-Uherska. Na osudech lidí, soustředěných kolem Rožnovických závodů – největších průmyslových závodů v monarchii – ukazuje autor rozpad rakouské říše, vzrušené a dramatické narůstání revolučních nálad mezi dělnictvem i rafinované manévrování politických a průmyslových magnátů.
Trochu slunce (1957), výběr z knih Řešeto, Hodný král a statečný vojín a Na sluníčku doplněný několika novými povídkami.
Aféra (1959), román líčící na základě četných dobových dokumentů průběh Dreyfusovy aféry i hlubokou společenskou krizi, kterou Francie prožívala na sklonku 19. a v prvních letech 20. století.
Vzpomínky na starý Hradec (1960), kniha vzpomínek na léta dětství a jinošství prožitá v Hradci Králové,
Čarovná flétna (1964), román odehrávající se v dobách prvních křižáckých výprav, jehož hlavním hrdinou je český muzikant ze Šumavy, vynálezce „štěbence-klarinetu“, který je nadán kouzelnou mocí a pomáhá svému vynálezci překonávat nejrůznější svízele a překážky při dobrodružném putování dalekými kraji orientálních zemí i šťastně se vrátit domů.
Rýma, filmový fejeton podle stejnojmenné povídky J. Brandýse a B. Svobody
Divotvorný doktor, námět k filmové veselohře
Rozhlasové adaptace
1973 Zlá minuta – inspektor Klubíčko vyšetřuje vraždu mladé služky. Rozhlasová úprava Lya Říhová. Dramatizace Jindřich Černý. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Jiří Horčička. Osoby a obsazení: inspektor Klubíčko (Bohuš Záhorský), Maxant (Jaroslav Kepka), komisař Březina (Zdeněk Řehoř), řidič (Jaroslav Moučka), paní (Jaroslava Drmlová), Koníček (Ferdinand Krůta), doktor Ďablic (Martin Růžek) a domovnice (Ludmila Roubíková)[14].
Odkazy
Poznámky
↑Údaj z matriky narozených; literatura též uvádí jako povolání „dělník“.
↑Pramen vycházel v letech 1920–1927 s podtitulem plzeňský měsíčník pro literaturu, umění a práci kulturní.[1]
Reference
↑ Zemřel Emil Vachek. Literární noviny. 19/1964, s. 12. Dostupné online.
↑ Matrika narozených Pražské Předměstí, 1868–1897, snímek 249. 88.146.158.154:8083 [online]. [cit. 2019-06-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-18.
↑LANDSMANNOVÁ, Petra. Hradecký stříbrný vítr. Hradec Králové: Knihovna města Hradce Králové, 2008. ISBN978-80-85059-40-3. Kapitola Emil Vachek, s. 53.
↑ abHOLUB, Dalibor. Emil Vachek. In: Luboš Merhaut a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 2008. ISBN978-80-200-1671-3. Svazek 4/II. U–Ž. S. 1188–1192.
↑ PNP: Emil Vachek, korespondence vlastní. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2019-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-08.
↑Malá československá encyklopedie. Díl 6., Š–Ž. Praha: Academia, 1987. 928 s. cnb000125650. Heslo „Emil Vachek", s. 432.
↑Příruční slovník naučný. Díl IV., S–Ž. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1967. 933 s. cnb000279018. Heslo „Emil Vachek", s. 625.
MERHAUT, Luboš, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 4/2: U–Ž. Praha: Academia, 2008. 1087–2108 s. ISBN978-80-200-1671-3. Heslo „Emil Vachek", s. 1188–1192.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN80-7185-247-3. S. 412.
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR.jpg)
