F-35 Lightning II | |
---|---|
F-35A Lightning II poblíž Floridy | |
Určení | víceúčelový bojový letoun |
Původ | Spojené státy americké |
Výrobce | Lockheed Martin |
První let | 15. prosince 2006 (F-35A) |
Zařazeno | F-35B: prosinec 2015 (USMC)[1][2] F-35A: prosinec 2016 (USAF)[2] F-35C: únor 2019 (USN)[2] |
Charakter | ve službě |
Uživatel | USAF US Navy US Marine Corps Royal Air Force Izraelské vojenské letectvo Aeronautica Militare Royal Australian Air Force Dánské královské letectvo Japonské vzdušné síly sebeobrany Nizozemské královské letectvo Norské královské letectvo |
Výroba | 2006–dosud |
Vyrobeno kusů | 1000+ k lednu 2024[3] |
Cena za kus | F-35A: 83 mil. $ (zbraňové systémy, 2022)[4] F-35B: 108 mil. $ (zbraňové systémy, 2022)[5] F-35C: 93 mil. $ (zbraňové systémy, 2022)[5] |
Vyvinuto z typu | Lockheed Martin X-35 |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lockheed Martin F-35 Lightning II je americký bojový letoun, který vznikl jako výsledek programu Joint Strike Fighter (tj. společný útočný stíhač), vyhlášeného ministerstvem obrany USA, za účelem vytvoření jednotné víceúčelové stíhačky, která by byla zařazena do výzbroje USAF, USN, USMC a spojenců NATO. Díky tomu je možné stroje vyrábět ve velkých sériích, což podstatně snížilo jejich cenu. Jeho výrobcem je Lockheed Martin.
Jde o třídu jednosedadlových, jednomotorových víceúčelových stíhacích letounů páté generace ve vývoji, určených k provádění pozemních útoků, průzkumu a vzdušných obranných misí s technologií Stealth.[6][7]
Jelikož mají různé verze F-35 nahradit tak různorodé stroje, jako je A-10 Thunderbolt II, F-16 Fighting Falcon, AV-8B Harrier II a F/A-18 Hornet, vznikly tři hlavní verze tohoto letounu: první je varianta s konvenčním vzletem a přistáním (F-35A), druhou je varianta s krátkým vzletem a svislým přistáním (F-35B) a třetí je varianta určená pro operace z letadlových lodí s charakteristikami CATOBAR (F-35C). Budou tak představovat většinu amerického taktického letectva s lidskou posádkou.[8] Pro potřeby dalších uživatelů (Izraelské vojenské letectvo a Kanadské královské letectvo) vznikly další dvě modifikace.
Spojené státy uvažují o koupi 2 443 těchto letadel.[9] Celkové náklady projektu F-35 Lightning II, které platí americký poplatník po započítání i provozních a servisních nákladů na 55 let dopředu, by se měly vyšplhat přes 1500 miliard dolarů.[10] Do této částky jsou již zahrnuty náklady na vývoj v hodnotě 59,2 miliard dolarů a na pořízení všech letadel v hodnotě 261 miliard dolarů. Letadlo by se tak mělo stát základním kamenem letectva NATO a spojenců USA, jeho vývoj je plánován do roku 2050 a podpora do roku 2080.[11]
V roce 1996 byl oficiálně zahájen program JSF (Joint Strike Fighter), z něhož později vzešel víceúčelový bojový letoun F-35 Lightning II. Na vývoji letadla začaly pracovat dvě konkurenční skupiny firem, z nichž jako první zahájila letové zkoušky skupina pod vedením společnosti Boeing. Prototyp X-32A se jim podařilo dostat do vzduchu již 18. září 2000, ovšem let byl předčasně ukončen kvůli úniku oleje. Druhá skupina firem pod vedením společnosti Lockheed Martin vzlétla se svým prototypem X-35A dne 24. října 2000. První let proběhl bez problémů, podobně jako ty následující při vyšších rychlostech, a tak se již 7. listopadu testovalo tankování za letu.[12] Koncepce Boeingu byla lepší podle původního zadání, ale jak se požadavky měnily, ztrácela na atraktivnosti, až byly obě koncepce vyrovnané.
Nakonec, po sérii zkoušek trvajících celý rok, v říjnu 2001 zvítězil X-35 skupiny Lockheed, a to kvůli lépe řešenému systému motorů u varianty s kolmým startem F-35B. F-35B je konvenční stíhací stroj s velkým poměrem tahu k hmotnosti. Svým řešením připomíná větší, pokročilejší a také dražší dvoumotorový F-22A Raptor, který také ve stavech USAF doplní.
Dalšími důvody vítězství byly hlavně:
Kromě společnosti Lockheed Martin se tak vítězi v soutěži staly i partnerské firmy Northrop Grumman a BAE Systems.
V únoru 2006 sjel z linky ve Fort Worthu v Texasu první sériově vyrobený kus F-35A a v prosinci téhož roku uskutečnil svůj první let. 11. června 2008 uskutečnila první let i varianta F-35B, v rámci kterého se dostala do výšky asi 4570 m. Všechny plánované testy motoru a řízení proběhly bez jakýchkoliv problémů.[13] 19. ledna 2012 se uskutečnil nad základnou Edwards první noční let s letadlem F-35A.[14] Úspěšné ukončení této mise otevřelo cestu k zahájení testů nočního tankování, které se konalo 26. března 2012 za asistence tankovacího letounu KC-135.[15] Dalším významným milníkem v programu JSF byla první přistání letadel F-35 na palubách letadlových lodí. V roce 2011 přistála varianta F-35B na palubě USS Wasp a dne 3. listopadu 2014 zrealizoval na palubě USS Nimitz své první přistání i F-35C.[16]
31. července 2015 dosáhlo prvních 10 strojů F-35B (letka VMFA-121) počátečních operačních schopností. 2. srpna 2016 dosáhla počáteční operační způsobilost (Initial Operational Capability) varianta F-35A. Stalo se tak v případě strojů 34. stíhací peruti USAF dislokované na Hill Air Force Base.[17] Palubní verze F-35C dosáhla počáteční operační způsobilosti k 28. únoru 2019 u námořní letecké jednotky VFA-147.[18]
Pohonnou jednotkou letounu F-35 je dvouproudový motor F135 od společnosti Pratt & Whitney, díky kterému dosahuje stíhačka maximální rychlosti více než Mach 1,6. Pratt & Whitney F135 s přídavným spalováním dosahuje tahu 191 kN, což z něj dělá nejsilnější motor, jaký byl kdy instalován do stíhacích letounů. Kromě předních průduchů je vzduch do motoru přiváděn i dvoudílnými dveřmi, umístěnými na hřbetu letadla, hned za kokpitem.
Není náhoda, že F-35B využívá zdvihové dmychadlo, podobné tomu z letadla Jak-141.[rozpor] Konstrukční kancelář Jakovlev totiž poskytovala technickou podporu při vývoji dmychadla v F-35B, umístěného za kokpitem.[19][nenalezeno v uvedeném zdroji][1][nenalezeno v uvedeném zdroji]
Vzduch vychází ven přes zadní trysku s vektorováním tahu, ale i přes menší trysky v křídlech, které se používají při vyrovnávání letadla během vzletu. Systém vektorování tahu je nezbytný pro variantu s krátkým vzletem a svislým přistáním, ale u varianty F-35A použitý nebyl, protože by to zbytečně navýšilo výrobní náklady.
Jako alternativa k F135 byl vyvíjen motor General Electric/Rolls-Royce F136 od společností General Electric a Rolls-Royce. Práce na vývoji však byly pozastaveny v prosinci 2011 poté, co Kongres Spojených států zamítl další financování.[20]
Kokpit F-35 je vybaven jediným dotykovým displejem po celé šířce přístrojové desky a jeho rozměry jsou 50 x 20 centimetrů.[21] F-35 bude po 50 letech prvním americkým bojovým letadlem, které nebude mít průhledový displej (HUD). Nejdůležitější informace, které tento displej dosud zobrazoval, budou pilotovi promítány na displej integrovaný v přilbě. Součástí přilby je i zaměřovač, díky kterému může pilot uzamknout cíl, předat informace o cíli raketě a vystřelit i tzv. „přes rameno“. V současnosti piloti F-35 používají přilbu Gen 2, vyvinutou konsorciem Rockwell Collins ESA Vision Systems.[22] 11. srpna 2015 však konsorcium oznámilo dodání první přilby nové generace Gen 3. Ta by měla zajistit lepší spolupráci se senzory, díky čemuž pilot dostane informace ze 6 infračervených senzorů v reálném čase. Přilba má také vylepšený software, kvalitnější displej, poskytuje pilotovi lepší vidění v noci a měla by být zavedena do používání v roce 2016.[23]
Aby se minimalizoval reakční čas pilota při náročných bojových podmínkách, v kokpitu je využit koncept HOTAS (Hands-On-Throttle-And-Stick), tj. nejdůležitější ovládací prvky jsou umístěny na plynové a řídicí páce.
Letadlo je vybaveno systémem rozpoznávání řeči, díky čemuž jej pilot může ovládat i hlasovými pokyny. Podobný systém byl v USA v minulosti testován na experimentálním letadle F-16 VISTA a použitý pouze na stroji AV-8B Harrier II. Systém rozpoznávání řeči je již integrován i v evropských letadlech (např. Eurofighter Typhoon, Dassault Rafale), ale zatím není známo jeho efektivní využití v boji.[24]
Letadla F-35 jsou vybavena radarem typu AESA (Active Electronically Scanned Array), vyvinutým společností Northrop Grumman. Jde o moderní radar s aktivním elektronickým vychylováním paprsku a nese označení AN / APG-81.[25] Radar funguje ve více módech tak, že při zaměření vzdušných a pozemních cílů poskytuje pilotovi neustále vynikající přehled o dění v jeho okolí. Vyznačuje se vysokým výkonem vůči rušení, pokročilými možnostmi identifikace nepřítele a schopností vysokorychlostní komunikace. Při testech dokázal radar do 9 sekund najít a následně sledovat 23 cílů rozptýlených až do vzdálenosti 160 km. V módu vzduch-země mapuje terén ve vysokém rozlišení a je schopen identifikovat velké množství pozemní vojenské techniky, kterou v případě pohybu dokáže neustále sledovat. Dokáže přesně lokalizovat, identifikovat a rušit prostředky protivzdušné obrany z bezpečné vzdálenosti.
Součástí elektrooptického systému AN / AAQ-37 je 6 pasivních infračervených senzorů, rozmístěných po celém draku. Tyto senzory nahrazují klasické prostředky pro noční vidění, poskytují pilotovi přehled o situaci ve všech směrech (360° vertikálně i horizontálně), dokážou vyhledat a sledovat blížící se letadlo a fungují také jako varovný systém před letícími raketami.[26] Navíc poskytují pilotovi informace o pozici výstřelu řízené střely, údajně až na vzdálenost 1 900 km (1200 mil).[27]
AN / ASQ-239 (Barracuda) je systém elektronického boje, který sdružuje informace, získané z několika senzorů, jako je radar, infračervené senzory nebo radarový výstražný systém, sestávající z deseti antén.
Varianta F-35A je jediná, která je vybavena vnitřním kanónem GAU-22/A ráže 25 mm. Varianty F-35B a F-35C mohou mít kanón ukrytý v stealth kontejneru, upevněném na vnějším závěsníku.
Pokud si chce F-35 zachovat stealth vlastnosti, může uvnitř nést jen omezené množství raket typu vzduch-vzduch a vzduch-země. Letadlo je vybaveno dvěma vnitřními šachtami, z nichž každá disponuje dvěma závěsníky. Může tak nést jen 4 rakety vzduch-vzduch (AMRAAM, ASRAAM) nebo kombinaci dvou raket typu vzduch-vzduch a dvou přesně naváděných střel typu vzduch-země. S integrací zbraní dovnitř letadla souvisí jeden vážný problém, a tím je zvýšená teplota v obou šachtách. Ta hraničí s provozními limity plánované výzbroje, která nebyla konstruována na takový způsob nesení. Konstruktéři F-35 nebo vývojáři výzbroje budou proto muset přijít s řešením, jak předejít nežádoucímu vznícení munice.[28]
V případě potřeby mohou být další rakety, pumy nebo přídavné nádrže připevněné na 6 vnějších závěsníků, avšak na úkor zvýšeného radarového odrazu. Závěsníky na koncích křídel jsou určeny pouze pro nesení lehčích raket typu vzduch-vzduch, jako jsou střely AIM-9X Sidewinder nebo ASRAAM.
Klíčem k dosažení počátečních operačních schopností letadel a později k plnému využití možností F-35 je software. Software F-35 bude obsahovat více než 8 milionů řádků kódu, což je čtyřikrát více než má první stealth stíhačka F-22 Raptor. Projekt vývoje softwaru a integrace zbraní je rozdělen do šesti fází, během nichž budou instalovány následující verze softwaru:
Integrace výzbroje do stíhačky je vždy „během na dlouhou trať“ a potrvá ještě mnoho let, než F-35 bude schopna využívat celé spektrum plánované munice. Přestože jde o náročný proces, postupně se daří integrovat stále více zbraní:
Velitel izraelských vzdušných sil generálmajor Amikam Norkin oznámil, že si v roce 2018 stíhačky F-35I prošly bojovým křtem. Norkin uvedl, že letadla podstoupila minimálně dvě bojové mise v oblasti Blízkého východu, blíže však nespecifikoval datum, místo ani způsob nasazení.[39]
V březnu 2021 izraelský F-35 sestřelil dvě bezpilotní letadla pašující zbraně do Pásma Gazy.[40]
V listopadu 2023 oznámilo izraelské letectvo, že v průběhu bojů s Hamásem sestřelil F-35I pomocí rakety typu AIM-9 Sidewinder střelu s plochou dráhou letu směřující z jihovýchodu na území Izraele.[41]
K prvnímu bojovému nasazení došlo 27. září 2018 a zúčastnily se ho stroje americké námořní pěchoty F-35B. Stíhačky poskytovaly blízkou palebnou podporu pozemním jednotkám a při náletu použily přesně naváděné pumy GBU-32 JDAM, GBU-12 Paveway II a palubní kanóny. Americké letouny vzlétly proti bojovníkům Talibánu z výsadkové lodi USS Essex (třída Wasp), která se v té době nacházela v Arabském moři.[42]
5. dubna 2019 přesunulo americké letectvo stíhačky F-35A na základnu Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech. Dva z těchto strojů uskutečnily 30. dubna nálet na síť tunelů a sklad zbraní v iráckém pohoří Hamrin, které vytvořili bojovníci Islámského státu.[43] Při úderu byly použity přesně naváděné pumy JDAM. Šlo o první bojové nasazení amerických stíhaček verze F-35A.[44]
25. června 2019 se do boje proti militantním skupinám Islámského státu v Iráku a Sýrii přidaly britské F-35B. Stíhačky startující ze základny Akrotiri na Kypru sice neprovedly žádný nálet, uskutečnily však několik ozbrojených průzkumných letů.[45]
Pořizovací cena podle verzí je odhadována na 83,4 milionu dolarů pro F-35A, 108,1 milionu pro F-35B, 93,3 milionu pro verzi F-35C. Náklady na jednu hodinu létání jsou 35 200 dolarů u F-35A, 38 400 dolarů u F-35B, a 36 300 dolarů u F-35C.[10]
6× vnějších externích závěsníků na křídlech o celkové nosnosti 6800 kg. Dvě vnitřní pumovnice se dvěma závěsy o celkové nosnosti 2600 kg. Celková nosnost výzbroje/výstroje 8200 kg.
Možná kombinace výzbroje:
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lockheed Martin F-35 Lightning II na slovenské Wikipedii.