Požadavek na vývoj nového stíhacího letounu vznikl pod dojmem momentální letecké převahy Německa během léta 1916. Nová stíhačka dostala osmiválcový vidlicový motorHispano-Suiza 8a s výkonem 150 hp (112 kW) a první lety třech, zatím ještě neozbrojených S.E.5 (Scout Experimental 5) proběhly již v listopadu téhož roku. Dva stroje byly zničeny při havárii a na třetím se před zahájením sériové výroby provedly a testovaly ještě další úpravy.
Sotva bylo vyrobeno 77 kusů první varianty S.E.5 (S.E.5s), poháněné buď motory Hispano-Suiza 8A nebo licenčními motory W.4A Python, začal se vyrábět zdokonalený model S.E.5a. Všemi výrobci, mezi které patřily firmy Austin Motors a Vickers bylo vyrobeno celkem 5205 strojů S.E.5. Některé byly přestavěny na dvoumístné cvičné letouny. Po objednávce na 1000 strojů S.E.5 zahájila výrobu také americká firma Curtiss - před koncem války však vyrobila pouze jeden kus.
Použitím motorů řady Hispano-Suiza 8b nebo jejich licenčními deriváty, v Británii u firmy Wolseley Motors Ltd. vyráběnými motory W.4A* Viper, popř. reduktorovými motory Wolseley W.4B Adder s výkonem 200 hp (149 kW) se odstranily problémy s nízkým výkonem prvních motorů a maximální rychlost se zvýšila o 45 km/h.
Podobně jako jiné letouny firmy Royal Aircraft Factory (B.E.2, F.E.2) byl S.E.5 velmi stabilní a dobře vyzbrojený letoun, krom toho také jedním z nejrychlejších stíhačů Velké války srovnatelný například s francouzskýmSPADem S.XIII. Nebyl sice tak obratný jako Sopwith Camel, ale zase bezpečný pro méně zkušené piloty, kteří se Camelu obávali.
Výzbroj tvořil v trupu napůl zapuštěný synchronizovaný kulometVickersráže 7,7 mm a další kulomet Lewis stejné ráže nad horním křídlem upevněný na kolejnicovém závěsu Foster, ze kterého byla možná střelba vzhůru nad letadlo. Poloha kokpitu blíže ke středu trupu sice znesnadňovala výhled směrem dolů vpřed, ale celkový výhled pilota byl uspokojivý.
S.E.5 začala používat 56. peruť RFC v březnu 1917 i když na západní frontě zahájila bojové operace teprve následující měsíc průzkumným letem 22. dubna. Verze S.E.5a byla nasazena na frontu v červnu 1917. V roce 1918 bylo letouny S.E.5 vybaveno 21 perutí britského letectva a dvě perutě Spojených států. Létaly na nich mnohá letecká esa jako Billy Bishop, Edward Mannock nebo James McCudden. Legendární britský pilot Albert Ball, který zalétával jeden z prvních třech prototypů letoun zpočátku zavrhoval, nakonec však s tímto strojem nárokoval 17 ze svých 44 sestřelů. McCudden komentoval S.E.5 takto:
Bylo skvělé sedět v letadle rychlejším než mají Hunové a vědět, že by měli raději zmizet dřív než zažijí opravdové peklo. (volný překlad)
Sholto Douglas, který vedl 84. peruť RFC a létal nejprve na S.E.5, charakterizoval kvality letounu takto:
Pohodlný s dobrým výhledem.
Udržuje výkon i manévrovatelnost ve vysokých výškách.
Stabilní s dobrým zrychlením při střemhlavém letu.
.svg){kind=small}
